Nagano plné přehmatů. O tom, jak se první olympijský turnaj s hráči NHL změnil v kanadskou noční můru

Přidal  Roman Blaha   do  , , ,      13. 2. 2017 22:08     Komentář  

V poslední době se v médiích neustále propírá účast hráčů NHL na olympiádě v roce 2018. Šance, že největší hokejové hvězdy uvidíme za rok pod pěti kruhy, se každým dnem zmenšuje. Fandům tak možná nezbude nic jiného, než nostalgicky vzpomínat na Hry v Naganu 1998, Salt Lake City 2002, Turíně 2006, Vancouveru 2010 a Soči 2014. Českého fanouška může i po téměř dvaceti letech hřát slavný triumf na ZOH v Naganu. Naopak pro Kanaďany se stal „turnaj století“ doslova noční můrou.

Je známa spousta historek z okolí české reprezentace, pojďme se ale podívat na tento ostře sledovaný turnaj z pohledu javorového listu. Problémů a kontroverzních rozhodnutí, které nakonec vyústily v neslavný konec, byla před turnajem i během něj celá řada.

Nic než zlato

Předpovědi hovořily jasně – turnaj profesionálů z NHL měla jasně ovládnout Kanada, která do Japonska vyslala bez přehánění tým snů. V zámoří se nečekalo nic jiného, než pohodový triumf, jaký o šest let dříve v Barceloně předvedl basketbalový Dream Team USA v čele s Michaelem Jordanem, Larrym Birdem a Magicem Johnsonem. Ten se ovšem nekonal, cestu za zlatem zatarasil v semifinále český tým v čele s nepřekonatelným Dominikem Haškem.

Kanadský hokejový svaz Hockey Canada tehdy vedl jako výkonný ředitel Bob Nicholson, a ten dal dohromady skutečně hvězdný realizační tým. Bobby Clarke postavil ve Philadelphii tým, který v předchozí sezóně dokráčel až do finále Stanley Cupu proti Detroitu. K ruce měl Boba Gaineyho, konstruktéra velmi silného týmu Dallasu, a Pierrea Gauthiera z Ottawy.Do role hlavního kouče byl dosazen Marc Crawford, který v roce 1996 dovedl Colorado až ke Stanley Cupu. Jeho asistenty byli jmenováni Wayne Cashman, Andy Murray a Mike Johnston.

Pokud jde o výběr hráčů, k dispozici mělo vedení týmu celou plejádu hvězd a budoucích členů HHOF. Brankoviště střežil Patrick Roy, tou dobou už trojnásobný vítěz Stanley Cupu. Záda mu kryli Martin Brodeur a Curtis Joseph. Tohle gólmanské trio by chtěl mít na soupisce snad každý stavitel reprezentace.

Kontroverzní nominace. Zamuner místo Messiera, chyběl také Niedermayer

Do zadních řad byli nominováni Ray Bourque, Chris Pronger, Rob Blake, Eric Desjardins, Adam Foote, Scott Stevens a Al MacInnis. Nedostalo se například na Scotta Niedermayera, vyloženě vítězný typ, co vyhrál úplně všechno a kariéru končil se čtyřmi prsteny za Stanley Cup.

Mezi útočníky jsme mohli najít jedno hvězdné jméno vedle druhého. Nechyběli Wayne Gretzky, Eric Lindros, Steve Yzerman, Joe Sakic, Theo Fleury, Joe Nieuwendyk, Brendan Shanahan, Mark Recchi, Rod Brind’Amour nebo Trevor Linden.  Do výběru se dále vešli Shayne Corson, Keith Primeau a velmi překvapivě také Rob Zamuner.

Zejména poslední jméno dodnes zvedá kanadským fanouškům tlak. Zamuner byl sice spolehlivý defenzivní útočník, přesto nikdo nečekal, že by mohl dostat přednost před Markem Messierem, šestinásobným vítězem Stanley Cupu a jedním z nejuznávanějších lídrů v hokejové historii.

„Zamuner hrál o rok dříve za národní tým na světovém šampionátu, kde pomohl ke zlatu,“ obhajoval svou volbu kouč Crawford. Kanaďané stavěli tým tak, jak byli zvyklí z NHL. Chtěli mít v sestavě i hráče, kteří se nebojí černé práce a bez řečí přijmou jakoukoli roli. Při svém uvažování však management zapomněl vzít v úvahu, že se na olympiádě bude hrát na širokém kluzišti.

„Snažili jsme se poskládat tým, ve kterém budou zastoupeni hráči, co jsou zvyklí hrát oslabení a bránit nejlepší hráče soupeře. Turnaj nás ale naučil, že lepší hráč se vždycky lépe adaptuje. I když dostane roli, na jakou není zvyklý, přizpůsobí se, protože chce hrát,“ uznává Clarke.

Lemieux a Kariya chyběli, Sakic se zranil ve čtvrtfinále

Kanaďanům určitě nepomohlo ani to, že nejproduktivnější hráč NHL z předchozí sezóny, Mario Lemieux, ukončil kariéru (než se v prosinci 2000 ve velkém stylu vrátil). Kvůli otřesu mozku citelně chyběl také Paul Kariya, jeden z nejlepších bruslařů a nejtvořivějších hráčů, který měl zkušenosti se širokým kluzištěm.

Ve čtvrtfinále se navíc zranil Joe Sakic (ten se měl stát kanadským hrdinou až o čtyři roky později ve finále v Salt Lake City). Jak Sakic, tak Kariya, by s jistotou v nájezdové pětici proti Čechům nechyběli.

Proti Clarkeovi pracoval také čas. Spousta skvělých hráčů, kteří si NHL podmanili v 80. a 90. letech, už měla to nejlepší za sebou. Messierovi s Gretzkym bylo už sedmatřicet, a Wayne plánoval, že po sezóně 1998-99 ukončí kariéru.

Lindros kapitánem

Dalším kontroverzním tématem se stala volba kapitána týmu. Clarke si ve Philadelphii vychovával svého oblíbence Erika Lindrose. Což o to, tehdy čtyřiadvacetiletý pořízek představoval tu nejlepší možnou kombinaci výšky, síly a šikovnosti a ve sbírce už měl cenu pro nejužitečnějšího hráče ligy. Byl ovšem tím správným lídrem pro skupinu, v níž byli takoví uznávaní kapitáni jako Gretzky, Yzerman, Sakic nebo Bourque?

„Myslím, že pokud bychom vybírali znovu, pravděpodobně bychom se rozhodli jinak,“ přiznává Crawford, který ale volbě kapitána nepřikládal velký význam. „Na tom, že Wayne nebyl kapitán, zase tolik nezáleželo. I tak byl jasným lídrem. Přitahoval ostatní, kluci k němu vzhlíželi,“ řekl.

S tím souhlasí i Chris Pronger. „Byl to jednoznačně Wayneův tým. Ale upřímně, moc jsem tyhle věci neřešil. Snažil jsem se jen hrát nejlépe, jak jsem uměl,“ vzpomíná Pronger, kterému bylo v době ZOH dvaadvacet.

Všechno šlo hladce, než přišel náraz do zdi jménem Hašek

Navzdory všem kontroverzím okolo nominace a volby kapitána sestavil Clarke tým, který měl ohromnou sílu a měl si pohodlně dojít pro zlato. A abychom Lindrosovi nekřivdili, společně s Nieuwendykem byl na turnaji nejproduktivnějším Kanaďanem.

Olympijské zápolení začalo pro javorový list poklidnou výhrou nad Běloruskem (5:0). Kanada poté přehrála Švédsko (3:2) a Spojené státy (4:1). Ve čtvrtfinále si kolébka hokeje poradila s Kazachstánem (4:1). Poté však, podle Lindrosových slov, narazila na fenomenálního gólmana, který měl zrovna životní den.

Narážel tím pochopitelně na Dominika Haška. Tomu asi někdo zapomněl říct, že olympijský turnaj má vyhrát výběr kanadských hvězd. Kanaďané měli z Haška respekt, vždyť byl čerstvým držitelem Hart Trophy, a v NHL chytal tak, že tuto zřejmě nejprestižnější individuální trofej po sezóně obhájil. To se žádnému jinému brankáři nepodařilo. Ať se v brankovišti plácal, jak chtěl, zdálo se, že vždy najde způsob, jak zastavit puk.

Češi poskládali solidní tým, kromě Haška v něm hráli prim další osobnosti z NHL jako Hejduk, Lang, Ručinský, Šlégr, Straka, Hamrlík nebo Svoboda. A pochopitelně Jaromír Jágr, který měl našlápnuto ke druhé ze svých pěti Art Ross Trophy. Národní tým na sebe upozornil už tím, že ve čtvrtfinále poslal domů našlapaný americký výběr. Přesto byla Kanada velkým favoritem.

Frustrace ze hry Čechů

Kanaďany doslova deptala trpělivá hra Čechů, a když Šlégr otevřel skóre, bylo ještě hůř. Třeba takový Theoren Fleury si při vzpomínce na semifinále v Naganu nebere servítky. „Měli jsme hrát na fotbalovém hřišti, protože přesně tak ten zápas vypadal. Jakmile dali gól, úplně přestali útočit a k nám do pásma vůbec nechodili. To nebyl hokej, bylo to nechutné,“ předkládá známý drzoun svůj pohled.

Javorový list se dočkal vyrovnání až v předposlední minutě základní hrací doby, kdy Haška pokořil zblízka Trevor Linden. Kanaďané si vynutili prodloužení, v něm ale narazili na doslova heroický výkon Haška. „Dominovali jsme. Na šance to v prodloužení bylo asi 6:0 pro nás, ale Dominik se doslova stavěl na hlavu,“ vzpomíná Crawford. „Oni prostě čekali na nájezdy. Nebáli se jich tolik jako my,“ dodal kanadský kouč.

Bourque ano, Gretzky ne. Největší ikona nedostala v nájezdech důvěru

Šlo o všechno. Byl to zápas, jaká v zámoří označují termínem „do-or-die“. Buď to zvládnete, nebo vaše naděje zemře. A tento zápas dospěl až do nejzazšího možného bodu. Bylo to teď, nebo nikdy. Pět střelců na každé straně mělo v rukou naději celého národa. A v takové chvíli, kdy se na ledovou plochu upírají zraky celého světa, zůstal nejlepší hokejista, jaký kdy nazul brusle, pouze sedět na střídačce.

Wayne Gretzky jen smutně sledoval, jak mu jeho jediná šance na olympijské zlato v hráčské kariéře uniká mezi prsty, a nemohl s tím vůbec nic dělat. Nad tímto rozhodnutím dodnes řada obyvatel Kanady nechápavě kroutí hlavou. „Nelíbilo se mi to, ale bylo to rozhodnutí trenéra,“ říká tehdejší generální manažer kanadského týmu a člen Hokejové síně slávy Bobby Clarke.

Ze všech stran se poté probíralo, proč dostal před Gretzkym přednost Ray Bourque. Legendární zadák byl znám svou tvrdou a přesnou střelou, což ostatně pravidelně dokazoval na All-Star Game. Samotný Clarke ale uznává, že obránci nejsou zvyklí jezdit nájezdy. „Ray byl skvělý hráč. Dát ho do té pozice ale nebylo zrovna fér. Obránci se v zápase do samostatných nájezdů moc nedostávají. Vynechat Gretzkyho a dát tam Raye, to bylo špatné rozhodnutí,“ sype si popel na hlavu generální manažer.

Samozřejmě není vůbec jisté, že by „The Great One“ při své poslední šanci na olympijské zlato Haška překonal. Byl by pod obrovským tlakem, každý by od něj očekával, že promění. S vědomím, že tohle je jeho jediná šance na olympijské zlato, by to proti nažhavenému a rozchytanému Haškovi neměl vůbec snadné.

Gretzky sice zakončil turnaj se čtyřmi asistencemi a byl v tomto ohledu nejlepším Kanaďanem, ani jednou se v Naganu ale netrefil. Navíc, přestože uměl dokonale spoustu věcí, nájezdy mezi ně tak úplně nepatřily. Třeba Bob Gainey nebyl vůbec překvapen, že se Crawford rozhodl jinak. „Koučoval jsem na All-Star Game, kde jsem měl v týmu Waynea a Bretta Hulla. Byla tam soutěž v nájezdech a ani jeden z nich nechtěl jít,“ vybavuje si Gainey.

„Wayne by asi rád jel, ale já si nikdy nevyčítám svá rozhodnutí,“ říká Crawford. „Musíte si stát za svým, v dobrém i zlém. Pokud bych býval změnil názor a my prohráli, cítil bych se hůř. S informacemi, které jsme měli k dispozici, jsme věřili, že jsme vybrali správně,“ trvá na svém.

Pro  Gretzkyho zůstává zlatá olympijská medaile jednou z mála věcí, která mu v kariéře unikla. V jednom z rozhovorů v roce 2014 Gretzky přiznal, že si v Naganu přál, aby na nájezd šel. „Samozřejmě nevím, jestli bych dal gól. Když Češi skórovali, modlil jsem se, ať někdo z našich kluků vyrovná, a přál jsem si, abych šel na řadu jako šestý,“ uvedla legendární devětadevadesátka. Debatu o tom, zda měl nebo neměl jet, uzavírá poněkud smířeně. „Kdyby mě vybrali a já bych nedal, tak bychom se o tom dnes nebavili.“

NHL nájezdy neznala

Kromě toho, že měli Češi v brance Haška, měli ještě jednu výhodu. Většina kanadských hráčů nebyla zvyklá jezdit nájezdy, teprve sedm let po Naganu se NHL odhodlala zavést tento způsob rozhodnutí remízových zápasů. Ani trenéři nebyli zběhlí v tom, jaké hráče na nájezdy vybírat. Na tým hvězdných hráčů s hvězdným vedením na střídačce tak dolehla určitá nezkušenost.

Trenéři si připravili seznam případných střelců už před utkáním. Gretzky mezi nimi nebyl. Jako první se rozjel na Haška Fleury a neuspěl. Robert Reichel následně poslal Čechy do vedení, což se nakonec ukázalo jako rozdílová trefa. Na Haška nevyzráli ani Bourque, Nieuwendyk a Lindros. Shanahanův úmysl v páté sérii český gólman dokonale přečetl a Češi mohli slavit historický postup do boje o olympijské zlato. Nejlepší hokejista historie to všechno nevěřícně sledoval ze střídačky a v očích se mu leskly slzy…

Zkázu dokonali Finové

Podle Chrise Prongera byl hlavní problém v tom, že Kanaďané neustáli obrovské očekávání a nehráli s takovým sebevědomím, jaké bylo třeba. „Byli jsme vystrašení. Všichni od nás čekali zlato, protože jsme měli v týmu hodně hvězd, ale my jsme hráli tak, abychom neprohráli. Báli jsme se, že zklameme lidi, a nešli jsme si dostatečně za vítězstvím,“ myslí si Pronger. „Sice jsme vyhrávali, a možná jsme měli vyhrát i proti Čechům, ale nebyli jsme tak soudržný tým, jako později v Salt Lake City nebo ve Vancouveru,“ dodal.

„Když se ohlédnu zpátky, měli jsme zatraceně dobrý tým. Jen jsme prohráli s brankářem, kterému prostě nešlo dát gól,“ říká Bob Nicholson. Den po zdrcující porážce se Kanaďané postavili Finům v souboji o bronz. „Tři hodiny po semifinále jsme sezvali hráče, protože nás čekal ještě zápas o bronz. Byl to velmi, velmi náročný mítink. Mluvil jsem k hráčům, stejně jako Gretzky či Lindros. Bob Gainey odvedl perfektní práci, aby nás připravil na soupeře. Ale pro nás to bylo neznámé teritorium,“ potvrzuje Nicholson, že Kanaďané nejsou zvyklí hrát o třetí místo. Pro ně je to vždycky zlato, nebo nic. Přesto cítil z hráčů odhodlání porvat se o medaili. „Říkali jsme si, že jsme na turnaji neprohráli ani jeden zápas, tak se pokusíme zůstat neporaženi a přivézt domů alespoň bronz.“

To se ovšem nepovedlo. „Myšlenkami jsme v tom zápase vůbec nebyli,“ přiznává Lindros. Fleury s ním souhlasí. „My nehrajeme o stříbro nebo o bronz. Od dětství do toho dáváme veškeré úsilí proto, abychom vyhrávali, ne končili třetí,“ říká. „Pro Finy to bylo jako finále, moc toužili po medaili,“ přikyvuje také Crawford, který si přece jen jednu chybu vyčítá. „Lituji, že jsem v zápase o bronz neposlal do branky Martina Brodeura. V takovém zápase potřebujete někoho, kdo má co dokazovat. Marty by zřejmě dodal přesně to, co jsme potřebovali,“ říká kouč.

Všechno zlé je k něčemu dobré. Kanada se poučila a opět válcuje svět

Pro kolébku hokeje bylo Nagano trpkou pilulkou ke spolknutí, podle Boba Nicholsona se na tomto zklamání ale dají najít i pozitiva. „Nakonec se to všechno v dobré obrátilo. Donutilo nás to zastavit se a zamyslet nad tím, jak hokej děláme. Nyní už vybíráme vždy ty nejlepší hráče a chceme po nich, aby se adaptovali na nové role,“ prozrazuje kanadskou nominační strategii. Jak je vidět, nese to javorovému listu ovoce. Z posledních čtyř ZOH brala Kanada hned třikrát zlato (2002, 2010, 2014). Za rok tak bude v Koreji usilovat o zlatý olympijský hattrick.

Chris Pronger se nakonec svého olympijského zlata dočkal, dokonce hned dvakrát, stále však lituje promarněné šance v Naganu. „Na každém turnaji jsme favoritem na zlato. Tehdy jsme byli superfavorit, protože jsme měli hráče jako Gretzky, Lindros, Sakic, Bourque a další. Taky jsme měli v brance Patricka Roye, který byl po celý turnaj skvělý. Když se podíváte na naši soupisku, musíte si říkat, jak jsme vůbec mohli prohrát,“ nechápe ani po devatenácti letech Pronger.

Štítky

Autor  

Narozen v roce 1975, NHL sleduji od konce 80. let, redaktorem od roku 2008. Vystudovaný ekonom – obor marketing, ženatý, manželka Silvie, synové Mike a Dave. Dobrovolník na ZOH 2010 ve Vancouveru, florbalový kouč a speaker, učitel. Mám rád NHL jako celek, obdivuji kanadskou oddanost hokeji a úžasnou tradici této hry v zemi javorového listu, jsem velkým kanadským fanouškem. Rád sportuji, cestuji, čtu o NHL v angličtině, poslouchám U2 a trávím čas se svými syny. Oblíbení hráči: Yzerman, Gretzky, Orr, Sakic, Beliveau, LaFontaine, Linden, Modano, Francis, Gilmour, Hawerchuk, Mario, Roy, Brodeur, R. Bourque, Coffey, Selänne, Toews, Gaudreau, McDavid, St. Louis, Sean Burke, Jágr, Sedinové. Nejlepší hokej ever: Canada Cup 87.