- Reklama -

Noste ten dres s hrdostí, vzkazuje mladíkům Vancouveru Alex Burrows

- Reklama -

Stále si pamatuje, kdy ho měl poprvé na sobě. Psal se 2. leden 2006. Na tento den útočník Ottawy Alexandre Burrows nikdy nezapomene, má ho uložený hluboko v srdci. Svůj příběh nyní popsal pro web The Players’ Tribune.
Stalo se to v St. Louis. Dorazil na hotel, kde si nechal věci a už spěchal autobusem do haly. Dodnes si vybavuje, jak vstoupil do šatny hostujícího týmu. „Připadalo mi to, jako bych měl halucinace. Vešel jsem do kabiny a viděl Trevora Lindena, jak se obléká do výstroje. Byli tam Sedinové, zrovna se rozcvičovali fotbálkem. Byl tam Markus Näslund, Todd Bertuzzi, Brendan Morrison, tedy kompletní West Coast Express,“ vybavuje si detaily i po více než jedenácti letech. „Byl to skutečný tým NHL, ve skutečné aréně NHL a připravoval se na opravdový zápas NHL. Říkal jsem si: děláte si ze mě srandu?,“ směje se Burrows.
Zápas se tehdy pro Vancouver nevyvíjel dobře, Kosatky prohrávaly 1:4. A pak přišla jeho chvíle. „Byla tam nějaká strkanice před naší brankou, trochu jsem to schytával od Dennise Widemana,“ vzpomíná.  „Pošlou tě okamžitě zpátky dolů. Bruslíš sem a tam, nic jsi nepředvedl. A teď ještě dostaneš nařezáno. Navždy budeš vyprávět historky o tom, jak jsi odehrál JEDEN zápas v NHL,“ blesklo mu hlavou po Widemanově úderu.
„Bylo to jako záblesk. Viděl jsem před očima celou svou kariéru. Musel jsem jim ukázat, že dokážu svému týmu pomoci vyhrávat. Musel jsem předvést, že do hry dávám srdce a že udělám cokoli, abych se tu udržel,“ popisuje, co se mu honilo hlavou. Vrátil Widemanovi ránu a o chvíli později letěly rukavice na led. Alex Burrows se právě ocitl uprostřed své první bitky v NHL.
„Upřímně, nakopal mi zadek, ale o to nešlo. Bylo jedno, jestli tu bitku vyhraju. Ukázal jsem, že nejsem jen kluk, kterého navlékli do dresu Canucks a který je šťastný, že tu může být. Já jsem dokázal, že jsem skutečný Canuck a udělám cokoli, abych jím zůstal,“ popisuje Burrows, jak velký význam měl tento souboj pro jeho budoucí kariéru.
Nikdy neprošel draftem NHL, ale jak sám říká, takových kluků jsou spousty. „Když mě tehdy poprvé povolali nahoru, byl jsem úplná nula. Bylo to jen pár let poté, co jsem vážně uvažoval, že se vrátím do školy a na hokej se vykašlu. Bylo to pouhý rok po tom, co jsem se protloukal mezi AHL a ECHL. Nebyl jsem jen nedraftovaný kluk, byl jsem opravdu nikdo,“ připomíná, že rozhodně nepatřil mezi talenty, kterým je prorokována zářivá kariéra.
Po několika zápasech v nižší ECHL následovala celá sezóna v AHL a v polovině té další přišla pozvánka do NHL. „Dával jsem si záležet, aby má příprava byla perfektní. Zdravě jsem jedl, intenzivně trénoval, ale především jsem si uvědomoval, kam až jsem musel dojít, abych dostal šanci obléknout dres Canucks. A když už jsem ho měl jednou na sobě, nehodlal jsem ho sundat,“ přibližuje své odhodlání. „Jsem velmi hrdý na to, že jsem ho nesundal příštích dvanáct let.
Nahrálo mu i načasování. Do Vancouveru přišel ve správný čas. Canucks budovali velmi silný tým, který byl na cestě vzhůru. Henrik a Daniel Sedinovi se neustále zlepšovali a měli se zařadit mezi nejužší elitu NHL, v brance pak čaroval tehdy vynikající Roberto Luongo, ze střídačky všemu velel oblíbený Alain Vigneault.
V cestě za úspěchem ale stáli nenávidění Blackhawks. „Měli jsme v letech 2009 a 2010 skvělý tým. Panoval velký optimismus a pak přišlo vždy vyřazení od Chicaga. Bylo to brutální. Nenáviděli jsme to. Nenáviděli jsme je. A myslím, že oni nás taky,“ říká bez obalu.
Pak přišel rok 2011. Kosatky ovládly základní část a získaly Prezidentovu trofej. V prvním kole se Vancouver utkal s osmým týmem konference a tím bylo…Chicago. Vancouver se dostal do vedení 3:0 v sérii a zdálo se, že prokletí jménem Blackhawks konečně zlomí. Jenže šampioni Stanley Cupu dokázali sérii srovnat. Rozhodnout měl až sedmý zápas. Spousta jiných týmů by takovou situaci neustála a sérii s nažhaveným a probuzeným obhájcem titulu by ztratila. To ale nebyl případ Canucks.
„Pamatuju si, jak jsme jeli s Ryanem Keslerem autem na ten sedmý zápas. Nebyla na nás znát žádná nervozita, nepanovalo nervózní ticho.  Prostě jsme to nějak věděli. Jeli jsme ten zápas vyhrát. Dnes ne, v žádném případě, dneska to nekončí, říkali jsme si.“
„Věděli jsme, že tady jde o víc. Poté, co jsme s nimi vypadli v předchozích dvou letech a po zisku Prezidentovy trofeje, jsme prostě museli uspět. Pokud bychom ztratili sérii, ve které jsme vedli 3:0 na zápasy, bylo jasné, že by nastaly změny. Možná by rozprášili celý tým, vyměnili Sediny, Luonga, Keslera, Bieksu,“ vybavuje si Burrows, že v sázce bylo víc, než jedna sezóna.
Bylo jasné, že já bych šel taky. Tahle éra by byla u konce. Vše, co jsme společně budovali, by bylo pryč. Prostě jsme museli, takhle jednoduché to bylo. No, vlastně to vůbec nebylo jednoduché. Ale bylo to tak sladké,“ usmívá se Burrows.
„V posledních dvou týdnech, od chvíle, kdy mě vyměnili do Ottawy, jsem o tom hodně přemýšlel.  Proč mi bude Vancouver tak chybět? Nejlepších bylo asi 24 hodin po vítězství nad Chicagem v tom sedmém zápase. Dát vítězný gól v prodloužení a vyhrát sérii, to asi navždy zůstane mou nejslavnější akcí v NHL,“ ohlíží se za památným gólem, kterým poslal Kosatky do druhého kola.
To nejlepší mělo ale teprve přijít. Následujícího dne se mu narodila dcera Victoria. Dnes je jí pět a podobně jako její táta dospěl v jednoho z lídrů Canucks, ona vyrostla do vůdčí role v místnosti, která má v Rogers Areně název Family Room.
„Když se Victorie zeptáte, co má na Vancouveru nejraději, řekne vám, že Family Room. Ta místnost je rozdělená na dvě části. V jedné jsou přítelkyně mladších hráčů a ta druhá, to je prostě blázinec. Samé hračky, knížky, omalovánky. Victoria tam chodívala se svou sestrou Lexie, které jsou čtyři, a bráchou Jacobem, ten byl v šestnácti měsících benjamínkem. Ale byla tam spousta dalších dětí, od Sedinů, Bieksy, Keslera…,“ popisuje Burrows atmosféru v místnosti pro rodinné příslušníky.
„Smutné na tom je, že když klub někoho vyměnil, většinou to byli starší kluci s rodinami. To znamená, že Victoria přišla v minulých letech, pomalu, ale jistě, o mnoho svých kamarádů. Nejhorší to bylo, když jsem jí musel vysvětlit, že už tam nebudou děti Ryana Keslera. Kamarádila s nimi odjakživa. A nyní jsme to my, kdo se musí posunout dál,“ říká smířeně Burrows.
„Když jsme jí poprvé řekli, že se stěhujeme do Ottawy, myslím, že to moc nechápala. Řekli jsme jí, že teď bude fandit červenočernému týmu. My ale fandíme modrým, odpověděla. Ne, zlatíčko, teď je to červená a černá. A mají aspoň velrybu?, zeptala se. Ne, ale mají legrační kočku, řekl jsem. Snad bude v pohodě,“ doufá starostlivý otec.
„Když jsem seděl v letadle a opouštěl Vancouver, hlavou se mi honila spousta myšlenek. Myslel jsem na to, jak jsem si pěstmi Dennise Widemana vysloužil ten dres s číslem čtrnáct. Vzpomínal jsem na cesty autem s Ryanem Keslerem. Myslel jsem na tu sérii s Blackhawks, na obědy v Yaletownu (čtvrť Vancouveru) s Bieksou a Luongem. Na fanoušky, kteří za námi stáli v dobrém i zlém. A taky jsem myslel na to, jak mi tahle organizace pomohla dospět. Na to, že mi svěřili jednu z vůdčích rolí, jsem nesmírně hrdý. Vzpomínal jsem na lidi, kteří mi věřili – Dave Nonis, Mike Gillis, Jim Benning, Laurence Gilman, Lorne Henning a celá rodina Aquliniů. Vždyť oni dali šanci klukovi, který byl příliš starý, malý a nešikovný na to, aby byl slibným prospektem. Taky jsem myslel na to, jak rychle to uteklo a kam mě osud zavede,“ bilancuje svůj čas na západním pobřeží.
„Chápu, že hokej je byznys a pokud jsem měl z Vancouveru odejít, jsem rád, že je to právě Ottawa. Fanouškům Senators chci říct, že mohou být v klidu. Pokud bych nevěřil, že se tento klub nachází ve skvělé situaci, využil bych svou klauzuli o nevyměnitelnosti. Stejné to bylo, když jsem hned podepisoval prodloužení smlouvy. Tohle je místo, kde chci být. Tým je na dobré cestě. Pokud jde o tým i o mne osobně, mám jen ta nejvyšší očekávání. Přicházím vyhrát Stanley Cup,“ hledí pětatřicetiletý forvard do budoucna s optimismem.
Mé srdce ale zůstane určitým způsobem navždy ve Vancouveru. Odcházím se spoustou skvělých vzpomínek a s vděčností. Našel jsem místo, které mohu po zbytek svého života nazývat svým domovem. A přestože je to trochu hořkosladké, doufám, že tento trejd pomůže také Canucks odrazit se směrem k lepší budoucnosti,“ neloučí se Burrows ve zlém. Právě naopak.
Stále nemůžu uvěřit, že jsem přišel jako nula a zůstal celých dvanáct let. Jsem nesmírně rád, že se to stalo. Snad na mne nezapomenou,“ doufá. „Díky za vše, Vancouvere. Byl to šťastný život,“ loučí se známý bouřlivák s poněkud kontroverzní pověstí.
„A vyřiďte, prosím, nováčkům, co přijdou příští rok, můj vzkaz. Noste ten dres s hrdostí a nedovolte nikomu, aby vám ho vzal.

- Reklama -
Roman Blaha
Senior hockey writer at nhlnews.cz. Teacher, speaker, father of two. Vancouver 2010 volunteer. Best hockey ever: Canada Cup '87. Favourite players: Wayne Gretzky, Steve Yzerman.

Související

- Reklama -

Poslední

- Reklama -

Neuniklo vám?

- Reklama -