POHLED ZA OPONU: NHL Global Series, jak ji neznáte

Přidal  Roman Blaha   do  , , ,      6. 10. 2019 20:31     Komentáře nejsou povolené u textu s názvem POHLED ZA OPONU: NHL Global Series, jak ji neznáte  

Na NHL v Praze jsem vyrazil potřetí. Nechyběl jsem v roce 2008, kdy k nám přijeli Rangers a Tampa, ani o dva roky později, kdy sem zavítali Boston a Arizona. Tentokrát to ale bylo jiné. Nejen proto, že se namísto dvou utkání odehrálo jediné. Pro mne to bylo z pracovního hlediska mnohem intenzivnější a taky několikanásobně náročnější. Pokud máte zájem, pojďte se mnou nahlédnout do zákulisí akce NHL Global Series z pohledu redaktora.


Kdo je Roman Blaha?

Narodil se v roce 1975 a o NHL píše od roku 2008. Jako dobrovolník pracoval na několika významných sportovních akcích. Patřily mezi ně například florbalové MS, tenisový Laver Cup, ale především ZOH 2010 ve Vancouveru, kde si město na pobřeží Pacifiku zamiloval. Je velkým kanadským fanouškem a vášnivým čtenářem knih o NHL v angličtině. Mezi jeho oblíbené hráče patří zejména Steve Yzerman a Wayne Gretzky, z turnajů nedá dopustit na Canada Cup 87, kde se podle něj hrál ten nejlepší hokej všech dob. Je jedním ze zakladatelů serveru nhlnews.cz, pro který píše od jeho vzniku v roce 2014.


Práce, práce a zase práce

Zatímco v obou předchozích případech jsem na NHL do Prahy vyrazil s tehdejším kolegou Jirkou Lacinou, tentokrát jsem byl jako jediný zástupce nhlnews.cz na místě sám. To znamenalo jediné – že jsem se skoro nezastavil. Sledovat trénink Philadelphie, pak do kabiny na rozhovory s hráči a rychle na tiskovku. Prakticky vzápětí kouknout na trénink Chicaga a po něm stejné kolečko – na chvilku do kabiny a potom utíkat do sálu pro tiskové konference.

V šatně, kde je vždy jen hrstka hráčů a mnohem více reportérů, se snažíte rozmyslet, koho z přítomných by bylo vhodné vyzpovídat (mnohokrát se stane, že ten, kdo by vás zajímal, tam zkrátka v danou chvíli není).

Někdy se prostě jen přidáte k hloučku novinářů od nás i ze zámoří, kteří obklopili některého z hráčů, a namíříte do toho chumlu lidí svůj diktafon. Jindy se vám poštěstí, že si opodál sedne na své místo další hráč, kterého si nějakou dobu nikdo z ostatních novinářů nevšímá.

A vy s ním uděláte třeba čtyřminutový rozhovor takzvaně „jeden na jednoho“. To je ideální případ. Můžete se ptát na to, co vás zajímá. Jindy jste prostě jen pasivním příjemcem toho, co dotyčný říká do nastavených mikrofonů. Na tiskové konferenci je to mix obojího. Převážně posloucháte a nahráváte, co dotazovaný odpovídá, možnost zeptat se sami ale máte taky.

Jakmile tiskovka skončí, začíná ta nejhorší část – všechno si z diktafonu znovu poslechnout a přepsat to do článku. Musíte se neustále soustředit na to, aby vašemu sluchu nic neuniklo, abyste vše správně přeložili a pochopili.

Když jste na místě třeba tři z jedné redakce, nějak si role a práci rozdělíte. Když jste na všechno sami, je to ubíjející. Nejprve naháníte co nejvíce lidí na rozhovor a potom jen posloucháte, píšete a píšete.

Jakmile máte článek napsaný, je třeba vyhledat v archivu vhodnou fotku, přiřadit, v jakých rubrikách se má článek zobrazovat, vložit do něj reklamy a podobně. Takto připravený článek pak můžete publikovat. Tím to ale nekončí. Je potřeba jej ještě vložit na sociální sítě, aby se dostal pokud možno k co největšímu okruhu čtenářů. To máme Facebook, Twitter…


Z NHL Global Series 2019 jsme vám přinesli v Česku nejpodrobnější zpravodajství. Zajímavé postřehy i exkluzivní rozhovory si přečtěte ZDE.


Je třeba si to taky užít

Když je všechno tohle hotové, můžete se rovnou pustit do dalšího článku. V pátek odpoledne už jsem toho měl vážně plné zuby. Říkal jsem si, že během zápasu nebudu psát reportáž, a půjdu si to taky trochu užít. Chtěl jsem sledovat hokej a ne čučet celou dobu na monitor a klávesnici.

A užil jsem si to náramně. Seděl jsem vedle bývalého komentátora NHL na stanici NovaSport Jana Velarta (dnes O2 TV) a výborně jsme si popovídali. Máme toho docela dost společného. Spojuje nás láska k NHL, oba o této lize píšeme, společně odebíráme magazín The Hockey News, hrajeme spolu jednu NHL fantasy ligu, jsme přibližně stejně staří, oba máme dvě malé děti. Bylo to s ním vážně moc příjemné povídání.

Jen pár míst od nás seděli hráči Chicaga, kteří do zápasu nezasáhli – Kirby Dach, Connor Murphy nebo Brendan Perlini. O kousek dál zase novináři Mark Lazerus a Scott Powers z The Athletic. Z druhé strany seděli třeba Pavel Bárta a Zdeněk Janda z deníku Sport nebo Petr Novotný z časopisu ProHockey.

Pracovníci z médií tvoří do značné míry poměrně uzavřenou komunitu. Všichni se navzájem znají, často i dlouhá léta, potkávají se na sportovních akcích u nás i ve světě pravidelně, zdraví se, baví se spolu. Já jsem tam byl takový vlk samotář. I tak jsem se ale mezi nimi cítil v pohodě. Přece jen už nejsem žádný vyjukaný zajíc a mám v životě něco za sebou, na NHL jsem navíc v této roli nebyl poprvé.


Sledujte Romana na jeho Twitteru.


Global Fan Tour

Součástí celé akce s názvem 2019 NHL Global Series byla také interaktivní výstava Global Fan Tour, kde si na své přišly hlavně děti. Pro malé i velké příznivce zde byla nachystána spousta soutěží a zábavy. Mezi návštěvníky jste mohli potkat spoustu mládežnických hokejových týmů v dresech.

Výstava putuje po několika evropských městech a v Praze ji moderoval známý televizní hlasatel Petr Suchoň. Dali jsme se do řeči a vznikl z toho krátký rozhovor, který jsme uveřejnili na našem webu. Nějaký čtenář pod článek na facebooku napsal, proč děláme rozhovory s takovými lidmi. A proč ne? Když Jakub Voráček před pár lety zakládal svou Nadaci Jakuba Voráčka na pomoc lidem s roztroušenou sklerózou, taky jsme tam dělali rozhovor s různými osobnostmi, a zdaleka nešlo jen o hokejisty.

Namátkou si vybavuji jména jako Jan Železný, Libor Bouček (který to tehdy skvěle moderoval, stejně jako páteční zápas NHL v Praze) nebo Jakub Kohák. Každý z nich má k NHL nějaký vztah a bylo zajímavé s nimi na hokejové téma mluvit.

Vstřícnost k médiím

NHL je k zástupcům médií velice vstřícná. Kde jinde se vám stane, že vás po tréninku nebo zápase pustí za hráči do šatny? Na spoustě sportovních akcí si o něčem takovém můžete nechat jen zdát. Hráči jsou v tomto ohledu naprostí profesionálové. Všichni vám ochotně odpovídají a chovají se k vám s respektem, který je určitě oboustranný. Obě strany (kluby i média) chápou, že se navzájem potřebují.

Bezchybný je taky servis pro novináře. Při práci ve workroomu vám přijde pověřený člověk sdělit, že kabina se pro zástupce médií právě otevřela, že tiskovka s koučem začíná za pět minut a podobně.

Před pátečním zápasem bylo o žurnalisty skvěle postaráno i co se týče občerstvení. „Media meal“ byl jakýsi raut, kde jste si mohli vybrat z několika předkrmů, hlavních jídel a příloh, až po saláty a dezerty. Jídla byl dostatek a bylo opravdu velice chutné. Novináři tak mohli na zápas vyrazit s plným žaludkem.

Samostatnou kapitolou jsou statistiky. Když jsme to viděli s kolegou Lacinou v roce 2008 poprvé, nechápali jsme. Sedíte na novinářské tribuně, sledujete zápas, a jakmile skončí třetina, asi tak za tři minuty chodí v sektoru člověk a rozdává všem papír s podrobnými statistikami třetiny, která doslova před pár okamžiky skončila. Nechápu, jak je možné to všechno takhle rychle pro všechny vytisknout.

U každého hráče vidíte čas strávený na ledě, kolik toho odehrál na přesilovce či oslabení, kolik má střel na branku, gólů, asistencí, bodů, statistiku plus/mínus, zblokované střely, hity, zásahy gólmanů, zkrátka naprosto do detailu zpracované stats. A máte je prakticky hned. Neuvěřitelná preciznost a rychlost.

Striktní pravidla

Zároveň ale platí určitá pravidla a přes ta nejede vlak. Ve spoustě věcí má rozhodující slovo media manager. Na tiskovce určuje pořadí, kdo bude klást následující otázku, ale nejen to.

Když má pocit, že kapitán Jonathan Toews v kabině odpovídá davu žurnalistů už dostatečně dlouho, zahlásí, že už jsou povoleny jen dvě poslední otázky. A novináři to respektují. Jakmile hráč zodpoví druhou z nich, rozhovor končí a všichni nechají dotyčného hráče v klidu, nikdo už si nedovolí dál obtěžovat.

Nebo další příklad. Když jsem v kabině spatřil osamoceně sedícího Kirbyho Dacha, trojku letošního draftu, poprosil jsem ho o rozhovor. Na rozdíl od ostatních hráčů, kteří v takovém případě vždy bez váhání přikývli, osmnáctiletý Dach houknul na media managera a zeptal se ho, zda se mnou smí mluvit. A bylo mu řečeno, že ne. Těžko říct, zda to bylo kvůli tomu, že nefiguroval v sestavě na zápas, tudíž neměl právo se vyjadřovat, nebo se jen klub snaží svůj velký talent nerozptylovat přílišnou pozorností médií a raději ho nechávají v klidu. Každopádně mi nezbylo nic jiného, než to respektovat.

A podobných pravidel je více. Třeba Alain Vigneault. Na toho jsem se hodně těšil. Sympatický chlapík a skvělý trenér, kterého jsem si oblíbil už ve Vancouveru, tedy městě, k němuž mám citový vztah. Ale AV byl neoblomný. „Přijdu na tiskovku a tam budu k dispozici všem,“ odvětil na žádost o rozhovor „one-on-one“.



Generální manažer? A co mu chcete?

Zkoušel jsem si taky domluvit rozhovor s generálním manažerem Flyers Chuckem Fletcherem. V mailu, který mi přišel od kontaktního člověka, stálo: „Proč s ním potřebujete mluvit? Pošlete nám konkrétní otázky, které by vás zajímaly, a uvidíme.“

Dostat se k takto vysoce postavenému člověku zkrátka není jen tak. Otázky jsem tedy zaslal a přišla mi odpověď, že tedy po tréninku by to krátce šlo. K mé smůle jsem si ten email přečetl pozdě, protože jsem byl natolik zabrán do práce, rozhovorů s hráči a psaní článků, že jsem se zkrátka několik hodin nepodíval do mailu. A pak už bylo pozdě. O možnost mluvit s generálním manažerem Flyers jsem tak přišel.

Jsem si jist, že by to bylo mimořádně zajímavé povídání. Občas je fajn poslechnout si i někoho jiného než jen hráče. Někoho, kdo je v lize hodně dlouho, zkrátka, jak se říká, zkušený „hokejový mozek“. Když jsem v roce 2008 hovořil s GM Tampy Brianem Lawtonem, bylo to super. Stejně jako o dva roky později rozhovory s trenéry Phoenixu Davem Kingem a Seanem Burkem. A s Fletcherem by to bylo stejné, o tom nepochybuji.

Posledním, s kým jsem chtěl udělat rozhovor, byl asistent trenéra Chicaga Marc Crawford. Chlápek, co dovedl Colorado ke Stanley Cupu a v Naganu byl hlavním koučem Kanady. Muž, který bude už navždy spojován s tím, že do nájezdů proti Čechům neposlal Waynea Gretzkyho. Nechvalně proslul také při incidentu Bertuzzi-Moore, kdy první jmenovaný „pomstil“ hit na spoluhráče Markuse Näslunda tak, že soupeře zmrzačil. V NHL toho Marc Crawford odkoučoval hrozně moc a byly by to určitě výživné historky.

Jenže…zase ta pravidla. Na mou žádost přišla striktní odpověď – v Chicagu prý mají pravidlo, že asistenti nesmějí mluvit s médii. Tohle privilegium náleží hlavnímu kouči. Takže zase smůla. Ale já to nevzdal tak snadno.

Využil jsem toho, že se malinko znám s Crawfordovým bráchou Toddem. Ten před nějakou dobou trénoval kanadskou reprezentaci florbalistek. A právě ve florbalovém prostředí jsme se poznali. Napsal jsem tedy Toddovi, jaký mám problém, a zda by nemohl pomoci. Poslal mi emailovou adresu přímo na Marca a žádal mne, abych si ji nechal pro sebe.

Když jsem Marcovi napsal, velmi rychle přišla odpověď, že se moc omlouvá, ale že to pravidlo opravdu existuje a že se mnou mluvit nesmí. Nicméně souhlasil s tím, že kdykoli během sezóny se mu mohu ozvat a odpoví mi, na co budu chtít.

Atmosféra, fanoušci, zápas

Pokud mohu soudit ze svého místa na novinářské tribuně, tak atmosféra v hale během zápasu nebyla špatná, alespoň ke konci zápasu. Pokřiky Let’s Go, Flyers! a Let’s Go, Hawks! občas působily dost nesměle a bylo znát, že publikum je rozdělené a žádný tým nemá natolik výraznou převahu, aby vytvořil bouřlivou atmosféru.

Na druhou stranu bylo neuvěřitelné, kolik diváků na sobě mělo dresy obou klubů. Výbornou práci odvedli také maskoti obou týmů. Kulisu bych určitě neoznačil za elektrizující, o propadáku bych ale ze svého pohledu taky nemluvil. A samotní hráči si diváky vesměs chválili.

Z čeho jsem měl poněkud rozporuplné pocity, to byl přednes státní hymny. Tedy té české v podání Petra Jandy. Tohle se podle mě vůbec, ale vůbec nepovedlo. Americká hymna v podání jeho dcery Marty mě naopak dostala a měl jsem při ní husí kůži. Jakmile Jandová dozpívala, jenom jsme na sebe s Honzou Velartem koukli a pokývali hlavou, jako že to bylo good. Četl jsem některé negativní reakce a absolutně jim nerozumím.

Pokud jde o samotný zápas, podle mě byl nejlepší ze všech pěti, které na našem území NHL odehrála. Když se v roce 2008 střetli Rangers s Tampou (2:1, 2:1), tak to žádná vzrušující podívaná nebyla. O něco lepší hokej se hrál v roce 2010, kdy se utkali Boston a Phoenix (2:5, 3:0). Tentokrát jsme byli svědky, minimálně tedy na první zápas sezóny, velmi zajímavého a útočného duelu, byť chvíli trvalo, než se do toho hráči dostali. V tomto směru souhlasím s Jakubem Voráčkem. Tenhle hokej se musel líbit. Pokud jde o kvalitu utkání, množství gólů a předvedenou hru, byla to doposud nejvydařenější zastávka slavné ligy v Praze.

Shrnutí

Co dodat závěrem? NHL Global Series 2019 pro mne byla neuvěřitelným zážitkem a parádní zkušeností. A já si tento hokejový svátek náramně užil, i přes únavu a velké pracovní nasazení. Určitě na to budu dlouho vzpomínat. Přece jenom je to i pro mne pořád velký svátek. Nestává se každý den, abych měl příležitost hovořit s hráči jako jsou Jonathan Toews, Patrick Kane, Claude Giroux nebo Sean Couturier.

NHL je zkrátka a dobře největší a nejlepší hokejová show planety a opět se to potvrdilo. Snad se to i vám, našim čtenářům, líbilo. Snažili jsme se tuto výjimečnou akci pro vás pokrýt co nejlépe. Děláme tento server o NHL v úzkém okruhu lidí, ale děláme ho pro vás, naše čtenáře, a děláme ho srdcem. Snad je to na výsledku vidět.

Autor  

Narozen v roce 1975, NHL sleduji od konce 80. let, redaktorem od roku 2008. Vystudovaný ekonom - obor marketing, ženatý, manželka Silvie, synové Mike a Dave. Dobrovolník na ZOH 2010 ve Vancouveru, florbalový kouč a speaker, učitel. Mám rád NHL jako celek, obdivuji kanadskou oddanost hokeji a úžasnou tradici této hry v zemi javorového listu, jsem velkým kanadským fanouškem. Rád sportuji, cestuji, čtu o NHL v angličtině, poslouchám U2 a trávím čas se svými syny. Oblíbení hráči: Yzerman, Gretzky, Orr, Sakic, Beliveau, LaFontaine, Linden, Modano, Francis, Gilmour, Hawerchuk, Mario, Roy, Brodeur, R. Bourque, Coffey, Selänne, Toews, Gaudreau, McDavid, St. Louis, Sean Burke, Jágr, Sedinové. Nejlepší hokej ever: Canada Cup 87.