Táta na plný úvazek. Martin St. Louis trénuje syny a užívá si život po kariéře

Přidal  Roman Blaha   do  , ,      19. 7. 2016 0:07    Komentář  

Během své dlouhé a úspěšné kariéry se mohl Martin St. Louis pyšnit různými přívlastky. Vítěz Stanley Cupu. Olympijský vítěz. Držitel Hart Trophy. Nejproduktivnější hráč ligy. Kapitán. Tím vším tenhle jednačtyřicetiletý chlapík byl. Poté, co loni v červenci pověsil brusle na hřebík, však naplno přesedlal do role, kterou si maximálně užívá. Je z něj táta na plný úvazek.

Postavou nevysoký forvard s velikým srdcem po skončení ročníku 2014-15 cítil, že už jej to táhne jinam. Po sezóně v dresu New York Rangers dospěl k závěru, že je nejvyšší čas začít svůj čas věnovat především rodině. Během aktivní kariéry neměl na své tři syny tolik času, kolik by si přál.

„Právě mi bylo čtyřicet, byl jsem zdravý. Měl jsem za sebou osmnáct sezón. Doma jsem měl tři kluky ve věku sedm, deset a dvanáct let, kteří žili hokejem. Cítil jsem, že bych s nimi měl trávit víc času, že bych se měl zapojit do jejich hokejového vývoje. Tolik jsem toho zmeškal. Nikdy jsem nečekal, že budu hrát tak dlouho,“ ohlíží se dnes za rozhodnutím ukončit kariéru. Kdyby chtěl, mohl hrát dále, na nejlepší ligu světa by stále měl. Jeho srdce už ale bylo jinde.

Nyní se soustředí na výchovu budoucích hokejových generací, v Connecticutu trénuje týmy svých synů. „Mám možnost analyzovat hru jako takovou a učit ty kluky správné věci s ohledem na jejich věk. Snažím se dostat je do pozice, aby byli úspěšní,“ popisuje Marty. Při sledování svých synů na ledě nemůže být šťastnější.

„Mám rád trenérskou stránku hokeje a soutěživost. Vždycky jsem říkal, že hraní miluju, ale sledovat, jak hrají mí synové, je ještě větší zábava. Vím, že jsem udělal správné rozhodnutí,“ stojí si za tím, že skončit bylo to nejlepší, co mohl udělat. Když zrovna nekoučuje své kluky, tráví čas v tělocvičně nebo na golfových greenech. „Je legrační, že pořád dost cvičím. Když mě lidé vidí, spousta z nich si myslí, že se připravuji na návrat. To ale nepřipadá v úvahu. Jen se rád udržuji ve formě,“ rezolutně popírá, že bychom jej mohli vidět zpátky v NHL.

„Hraji golf, trávím čas s dětmi a trénuji,“ popisuje náplň svého současného života. Pokroky na golfovém hřišti ale nejdou tak, jak by si představoval. „Bohužel, můj handicap se nesnižuje a já nevím proč,“ směje se.

Při ohlédnutí za svou bohatou kariérou pochopitelně velmi rád vzpomíná na rok 2004, kdy s týmem Tampy Bay dokráčel až ke Stanley Cupu, když ve finále Blesky otočily sérii s Calgary ze stavu 2:3 na zápasy. „Byli jsme mladí a nepodepsali jsme zrovna moc výborných volných hráčů. Tenhle tým byl totálně vybudovaný. Přidali jsme do něj jen pár veteránů, nejednalo se ale o žádné hvězdy. Přivedli jsme však kvalitní borce a dobré vůdce,“ vzpomíná.

Památným momentem finálové série byl zejména jeho gól ve druhém prodloužení šestého zápasu, kterým si Lightning vynutili rozhodující sedmý duel. To Marty udržel svůj tým naživu a udeřil ve chvíli, kdy jej spoluhráči potřebovali nejvíc. Shodou okolností to byli právě Flames, kdo jej o čtyři roky dříve, po pouhých dvou sezónách v jejich organizaci, vykoupil ze smlouvy.

„Myslím, že každý gól ve druhém nastavení šestého zápasu, který vás udrží naživu v sérii, je výjimečný. Jestli to bylo proti bývalému týmu ještě sladší? Možná. Ale fakt, že se jednalo o elektrizující prodloužení šestého zápasu ve finále Stanley Cupu, zastínil skutečnost, že hrajeme proti mému bývalému týmu. Navíc ve Flames už nebylo moc lidí z doby mého působení,“ nebral St. Louis výhru nad soupeřem nějak osobně.

Svou cestu do National Hockey League započal na univerzitě ve Vermontu, kde strávil čtyři roky a odcházel odtud jako týmový rekordman. Letos v lednu univerzita slavnostně vyřadila jeho číslo osm. Této pocty se mu dostalo jako prvnímu v historii Vermontu. Dá se očekávat, že další ocenění jej neminou ani v budoucnu.

Obvyklá čekací lhůta na uvedení do Hokejové síně slávy jsou tři roky. St. Louis by se tedy mohl dočkat nejdříve v listopadu 2018. Přiznává, že na tuhle možnost už pomyslel. Úspěchy, kterých na ledě dosáhl, ho k podobným úvahám opravňují. V památném roce 2004 obdržel Hart Trophy, dvakrát získal Art Ross Trophy pro vítěze ligového bodování, třikrát si odnesl cenu Lady Byngové pro hokejového gentlemana.V NHL odehrál 1 134 utkání s bilancí 1 033 bodů za 391 branek a 642 asistencí. V Tampě je historicky nejproduktivnějším hráčem a nejlepším nahrávačem.

On však při myšlenkách na uvedení do HHOF upřednostňuje ještě jedno jméno: Dave Andreychuk. „Samozřejmě je to nejvyšší možné ocenění, jakého se může hokejistovi dostat. Doufám, že jednoho dne se tam Dave dostane. V mých očích tam je už dávno,“ sklání se Marty před kapitánem šampionů z roku 2004. Své vyhlídky však komentovat nehodlá.

„Jestli tam patřím, to nemohu posoudit. Svou kariéru bych neměnil. Jde o názor lidí, a ti, co to mají na starost, na mě snad mají správný názor. Pokud ne, nic s tím nemohu dělat. Ale nic to nezmění na tom, jak se na svou kariéru dívám já sám. Pochopitelně by to pro mne byla ohromná pocta,“ říká.

V NHL každopádně zanechal nesmazatelnou stopu a inspiroval řadu dalších hokejistů nevelkého vzrůstu. Pokud by měl svou kariéru charakterizovat jedním slovem, zvolil by nezlomnost. „Moje nezlomnost mne dostala do ligy, díky této vlastnosti jsem byl schopen hrát na úrovni, na jaké jsem hrál. Ať už na ledě nebo mimo led, vždy jsem dřel velice tvrdě. Myslím, že fanoušci to mohli vidět a oceňovali to,“ uzavírá ohlédnutí za hokejovou kariérou pyšný otec.

NHL je nyní o tohohle borce chudší. On je ale tam, kde má být a kde je nejšťastnější – konečně se svými dětmi. A ta Síň slávy je jen otázkou času…

Autor  

Narozen v roce 1975, NHL sleduji od konce 80. let, redaktorem od roku 2008. Vystudovaný ekonom - obor marketing, ženatý, manželka Silvie, synové Mike a Dave. Dobrovolník na ZOH 2010 ve Vancouveru, florbalový kouč a speaker, učitel. Mám rád NHL jako celek, obdivuji kanadskou oddanost hokeji a úžasnou tradici této hry v zemi javorového listu, jsem velkým kanadským fanouškem. Rád sportuji, cestuji, čtu o NHL v angličtině, poslouchám U2 a trávím čas se svými syny. Oblíbení hráči: Yzerman, Gretzky, Orr, Sakic, Beliveau, LaFontaine, Linden, Modano, Francis, Gilmour, Hawerchuk, Mario, Roy, Brodeur, R. Bourque, Coffey, Selänne, Toews, Gaudreau, McDavid, St. Louis, Sean Burke, Jágr, Sedinové. Nejlepší hokej ever: Canada Cup 87.