Vzpomínky na hokejový zázrak jsou živé i po 40 letech

Přidal  Roman Blaha   do  , , , ,      22. 2. 2020 21:51     Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vzpomínky na hokejový zázrak jsou živé i po 40 letech  

Psal se 22. únor roku 1980 a sportovní svět se stal svědkem události, která vešla do dějin pod označením „zázrak na ledě“. Výhra amerického hokejového týmu nad Sovětským svazem na ZOH v Lake Placid byla později ve Spojených státech vyhlášena za nejvýznamnější sportovní okamžik 20. století. Dnes je to na den přesně čtyřicet let, co jsme mohli z televizních obrazovek z úst Ala Michaelse slyšet památné „věříte na zázraky?“.

Pojďme si v den kulatého výročí připomenout tehdejší atmosféru a spolu s přímými účastníky zavzpomínat, jak to tehdy vnímali.

Fenomén Brooks

Sestavením americké reprezentace byl v roce 1979 pověřen Herb Brooks, nejlepší univerzitní trenér v zemi, jenž se svými Minnesota Golden Gophers během šesti let hned třikrát ovládl národní šampionát NCAA.

„Herb věděl, koho v týmu chce. Moc dobře znal všechny univerzitní hráče, skautoval je minimálně celý poslední rok,“ říká Craig Patrick, Brooksův asistent u olympijského týmu a pozdější úspěšný generální manažer v NHL.

„Herb vždycky říkal, že nehledá nejlepší hráče, ale ty správné,“ připomíná Jim Craig, gólman zlatého týmu. „Přesně věděl, jaký typ hráčů chce. Hodně dbal na charakter, osobnost a správný přístup. Uměl rozpoznat vnitřní kvality člověka,“ dodal.

„Herbovou silnou stránkou byla psychologie. Když si vybíral tým, absolvoval jsem s ním všechny mítinky s komisí a on je vždy přesvědčil, proč potřebuje zrovna tyhle hráče. Byl jsem ohromen, jak je dokázal přimět, aby změnili názor,“ vzpomíná Craig Patrick.

„Herb v sobě měl vášeň pro trénování. Byl to výborný učitel a skvělý motivátor. Byl ale hodně náročný. Vlastně byl jako váš táta. Svého otce milujete, ale taky ho občas nenávidíte, protože vás nutí dělat věci, které nechcete dělat. A takový byl Herb. Nezajímalo ho, jestli ho máme rádi. Ale ani jednou za celou dobu se nestalo, že bychom ho nerespektovali,“ říká kapitán týmu Mike Eruzione.

Náročná příprava

„Na kluky z Minnesoty byl tvrdší než na ostatní. Na svoje děti jste vždy náročnější,“ myslí si obránce Mike Ramsey. „Z hlediska ofenzivy naprosto předběhl svou dobu. To, co dnes vidíte v NHL, jsme dělali před těmi čtyřiceti lety s Herbem. Vtloukal do nás ten evropský styl. Pořád říkal, že na širokém kluzišti nemůžeme hrát naším severoamerickým stylem a řval na nás, ať nenahazujeme puky,“ směje se Eruzione.

„Jeho tréninkové metody byly inovativní. Dělali jsme věci, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel,“ přidává se zadák Ken Morrow. „Byli jsme tehdy nejlépe kondičně připraveným týmem na světě. Já sám jsem byl ve formě jen z toho, jak jsem ta cvičení sledoval,“ usmívá se i po letech Craig Patrick.

Reprezentace USA sehrála před olympiádou celkem jednašedesát přípravných utkání proti různým soupeřům – týmům NHL, univerzitním celkům či evropským reprezentacím.

„Všechno bylo precizně naplánováno. Dříve se hráči sešli pár týdnů před olympiádou, sehráli několik utkání a bylo to. To nebyl náš případ,“ vzpomíná Ken Morrow. „Byli jsme jako cirkus, hodně jsme cestovali. Různá města, různé týmy, stále na cestách. Hodně to utužilo kolektiv,“ říká kapitán Eruzione.

Generálka s debaklem

Jen pár dnů před zahájením ZOH sehráli Američané v Madison Square Garden přípravný duel proti Sovětům a dostali nařezáno 3:10. „Chtěli jsme vidět, co ta rudá mašina dovede. První polovinu zápasu jako bychom jen stáli a koukali,“ vybavuje si Craig Patrick. „Byli jsme mladí a tyhle kluky jsme znali jen z televize. Viděli jsme je hrát Sérii století proti hvězdám NHL,“ říká Ken Morrow.

„Valerij Charlamov byl neuvěřitelný. A pak tam byli mladí kluci jako Vladimir Krutov, Sergej Makarov nebo Slava Fetisov. Věděli jsme, kdo je to Boris Michajlov a že Vladimir Petrov je skvělý,“ připomíná tehdejší opory soupeře Mike Eruzione. „Makarov byl skvělý – úžasně rychlý a kreativní. Na ledě předváděl kousky, jaké jsme nikdy dřív neviděli,“ říká Ken Morrow.

„V polovině zápasu jsme prohrávali 7:0. Ale pak jsme začali pořádně bruslit a dělat věci, které jsme měli dělat. A zbytek zápasu skončil 3:3. Možná Rusové s vědomím náskoku polevili, ale pro nás to byla užitečná informace, že s nimi dokážeme bruslit,“ říká Craig Patrick.

Cesta základní skupinou bez porážky

Na úvod olympijského turnaje Američané remizovali se Švédy, když vyrovnávali až v závěrečné power-play. Poté šokovali výhoru 7:3 nad silným Československem a postupně si poradili také s Norskem (5:1), Rumunskem (7:2) a Západním Německem (4:2).

Čtyři celky postoupily do finálové skupiny – USA, Švédsko, Finsko a SSSR. Každému týmu zbývalo odehrát na turnaji dva zápasy proti týmům z opačné skupiny. Američanům se ze základní skupiny započítávala remíza se Švédskem. Tým USA měl nejprve narazit na Sověty a v závěrečném duelu pak na Finy. K medaili už bylo poměrně blízko, ale zlato se stále zdálo jako nesplnitelný sen.

Komentátor Al Michaels se před utkáním se Sověty obával nejhoršího. „Mým parťákem ve studiu byl Ken Dryden. Cestou do haly jsme si říkali, že když to v polovině zápasu bude třeba 3:1, bude to super. Ve víc jsme nedoufali. Upřímně jsme si mysleli, že to po první třetině může být klidně 6:0,“ svěřil se komentátor.

Proti Sovětům? Víc, než hokej

Před čtyřiceti lety ale nešlo jen o hokej. Studená válka byla v plném proudu, vztahy mezi oběma velmocemi byly na bodu mrazu. Sověti vyhrožovali invazí do Afghanistánu, Američané reagovali bojkotem olympiády v Moskvě (druhá strana jim to oplatila bojkotem Her v Los Angeles 1984).

Írán držel v zajetí americké rukojmí. Americká ekonomika zažívala tvrdou recesi, na benzín se stály fronty. Nálada ve společnosti zkrátka nebyla nejveselejší. „Pro mnoho lidí to bylo víc než hokej, byla v tom politika. Chtěli jsme Sovětům ukázat, jaká je Amerika skvělá země,“ říká Mike Eruzione.

Vyrovnání v poslední sekundě

V desáté minutě otevřel skóre Krutov. Američanům se ale povedlo o pět minut později srovnat, když Buzz Schneider z dálky nachytal Treťjaka. V čase 17:34 Sověti opět vedli zásluhou Makarova.

V závěrečných sekundách první třetiny ale Treťjak podcenil další střelu z dálky, kterou jen vyrazil před sebe, a dojíždějící Mark Johnson jej šikovným manévrem oklamal – 2:2. Do konce úvodní třetiny zbývala jediná sekunda.

Treťjak na střídačce

„Takové góly by nejlepší gólman na světě pouštět neměl,“ komentuje to zpětně Craig Patrick. Do druhé třetiny se Sověti odhodlali k nevídanému kroku – Treťjaka posadili na střídačku a do branky šel jeho náhradník Vladimir Myškin.

„Nemohli jsme tomu uvěřit. Nevěděli jsme, co za tím je, jestli třeba není zraněný. Ale věděli jsme, že je to pro nás dobře,“ říká útočník Buzz Schneider.  „Když to viděl Herb, křičel pořád dokola, ať dál hrajeme svoji hru. Nechtěl, aby nás změna gólmana jakkoli ovlivnila,“ prozrazuje Craig Patrick.

„Myškin chytal, když Sověti vypráskali hvězy NHL na Challenge Cupu v roce 1979 (6:0). Nebyl to žádný nazdárek. Kdykoli se o tom s někým bavím, říkám, že to bylo, jako kdybyste z brány vyndali Martina Brodeura a dali tam Patricka Roye,“ říká Eruzione.

Neskutečný výkon Jimmyho Craiga

Druhá třetina patřila Sovětům, kteří dominovali a soupeře výrazně přestříleli. Zásluhou Malceva se dostali opět do vedení. Gólman Jim Craig se ale překonával a držel Američany v zápase. V kabině byla před třetí třetinou neuvěřitelná atmosféra. „Byli jsme nadšení, že jsme pořád ve hře,“ vzpomíná Eruzione.

„Zlepšovali jsme se na turnaji zápas od zápasu a byli jsme v laufu. Věřili jsme si. Dokázali jsme otáčet zápasy a byli jsme v perfektní kondici. Ve třetích třetinách jsme měli skóre 16:3,“ připomíná Ken Morrow.

„Když jsem byl později uveden do Síně slávy, byl u toho i Fetisov. Měl jsem tedy příležitost hodně se o nich dozvědět (o hráčích SSSR). Přiznal se mi, že tehdy nemohli uvěřit, že s nimi dokážeme bruslit,“ vzpomíná Craig Patrick.

Eruzioneho životní trefa a frenetické publikum

Ve třetí třetině dostali Američané možnost hrát přesilovku a v jejím závěru srovnal svou druhou trefou v utkání Mark Johnson na 3:3. O dvě minuty později se v útočném pásmu dostal k puku kapitán Eruzione a z prostoru kruhů vystřelil. „Jakmile ten puk opustil mou hůl, věřil jsem, že to bude gól,“ ohlíží se za životní trefou Eruzione. Do konce zápasu zbývalo deset minut.

„Kromě momentů, kdy Američané skórovali, bylo v hale poměrně ticho, protože Sověti většinu času dominovali a hrálo se hlavně před Jimem Craigem,“ vzpomíná komentátor Al Michaels. „Žádná bouřlivá atmosféra to tedy nebyla. Posledních deset minut bylo ale neuvěřitelných,“ dodal.

„Diváci sehráli důležitou roli. Jakmile se nám začalo dařit, probudili se. Dodali nám energii,“ děkuje publiku i po čtyřiceti letech bek Mike Ramsey. „Nikdy jsem za mikrofonem nefandil, ale tohle byl moment, kdy jsem si to jako Američan mohl dovolit,“ říká Michaels.

Nejdelších deset minut mého života

„Když dal Mike ten gól, podíval jsem se na časomíru a viděl, že zbývá deset minut. Říkal jsem si, že tohle bude nejdelších deset minut mého života,“ říká Ken Morrow. „Sledoval jsem to se zatajeným dechem,“ přiznal asistent trenéra Craig Patrick.

„Ze střídačky jsem se pořád dokola střídavě díval na led, na hodiny, na led, na hodiny,“ říká Eruzione. „Jako obránce jsem se soustředil na jediné – aby se puk vždycky rychle dostal z našeho pásma. Snažili jsme se ho udržet co nejdál od naší branky, ale nakonec jsme stejně nejvíc času strávili u nás,“ vybavuje si Ken Morrow. „Bylo to dost chaotické. Padali jsme po hlavě do jejich střel, dali jsme do toho úplně všechno,“ přikyvuje Mike Ramsey.

„Celou dobu jsem se pekelně soustředil. Nechtěli jsme jim dát možnost vhazování u nás, nechtěli jsme, aby měli šanci odvolat gólmana. Na výhru jsem nepomyslel, dokud nezazněla závěrečná siréna,“ říká jeden z hrdinů onoho večera – gólman Jim Craig.

Věříte na zázraky?

Komentátor Al Michaels nemohl uvěřit svým očím. „Diváci odpočítávají posledních deset vteřin. Morrow na Silka. Pět vteřin do konce. Tak co, vážení, věříte na zázraky?“, zněla jeho dnes již kultovní hláška.

„Moje první myšlenka byla – můj bože, porazili jsme Sověty. Porazili jsme je!“, říká Eruzione. „Nemohl jsem tomu uvěřit. Hrál jsem proti nim asi dvanáctkrát a tohle bylo poprvé, kdy jsme je porazili. Byl to úžasný pocit,“ přiznává Buzz Schneider.

„V kabině jsme slavili, bylo to hodně emotivní, Objímali jsme se, někteří plakali,“ přibližuje Eruzione, co se dělo krátce po zápase. „Večer jsme si dali ve vesnici pár piv. Další den ráno jsme měli trénink,“ dodal.

Kdo si myslíte, že jste? Ještě jste nic nevyhráli!

„V kabině jsme ráno podepisovali nějaké hokejky. Do toho přišel Herb, shodil je ze stolu a říká, že jsme ještě nic nevyhráli,“ dává k dobru zajímavou historku Buzz Schneider.

„Kdo si myslíte, že jste? řval na nás,“ vypráví Eruzione. „Ríkal jsem si, proč je tak naštvaný, když jsme právě porazili Sověty. On ale potřeboval udělat přesně tohle. Na tréninku jsme zase bruslili do bezvědomí,“ směje se.

„Od Herba to byl trenérský majstrštyk. Připravil nám opravdu tvrdý trénink. Chtěl nás probudit ze snu a vrátit nás zpátky na zem,“ souhlasí Ken Morrow. Zbývalo jediné – porazit Finy – a senzační zlato by patřilo Američanům.

„Nikdy předtím jsme v takové situaci nebyli. Vždycky jsme byli outsideři. Situace byla jasná – můžeme mít zlato, ale taky vůbec nemusíme mít medaili. Zničehonic na nás byl obrovský tlak,“ dodal Morrow.

Když prohrajete, ponesete si to s sebou celý život

„Herb nám řekl, že jestli tenhle zápas projedeme, odneseme si to s sebou do zasraného hrobu. Do zasraného hrobu, to zopakoval ještě jednou, když vycházel ze šatny a zastavil se u dveří,“ vybavuje si kapitán „Rizzo“. „Měl pravdu. Pokud bychom tuhle šanci pustili, trápilo by nás to po zbytek života,“ souhlasí se svým koučem.

A po dvou třetinách Američané zase gól ztráceli, Finové vedli 2:1. Zase museli otáčet zápas. „Herb byl po druhé třetině strašně naštvaný. Řekl mi, že ho hráči neposlouchají, a že k nim mám promluvit já,“ vzpomíná Craig Patrick.

Drž hubu, Craigu. Nějací Finové nám zlato nevezmou!

„Vešel jsem do šatny, řekl sotva dvě slova a vtom mě přerušil Mark Johnson, nejtišší kluk z týmu. Řekl, ať jsem zticha. Že jsme se nedostali takhle blízko, abychom teď prohráli s Finama. A ostatní kluci vyskočili na nohy a opakovali to, co řekl Mark. Ať držím hubu a nebojím se, že tenhle zápas vyhrajeme. Chvilku jsem tam seděl a sledoval, jak tam skáčou a hecují se. Když jsem vyšel z kabiny, Herb se mě hned ptal, jak to šlo,“ říká Craig Patrick.

„Pamatuju si, že Jack O’Callahan to řekl aspoň stokrát. V žádném případě neprohrajeme zlatou medaili se zasranýma Finama!, opakoval pořád dokola,“ směje se Eruzione. A skutečně – Američané zápas otočili, zvítězili 4:2 a na krk si pověsili zlaté medaile.

„Když jsme porazili Sověty, Herb za námi nepřišel a nepogratuloval nám. Ani po zápase s Finy. Přišlo by mu divné se s námi najednou na ledě kamarádit a slavit. Nechal nás, ať si ten úspěch užijeme. Ale myslím si, že měl radost a oslavil to s rodinou,“ popisuje Mike Eruzione to, co se dělo bezprostředně po zápase.

Ze studentů hrdinové národa

„Doslova přes noc se z nás stali hrdinové. Bylo to šílené. Lidé nás obdivovali. Jeden den jste doslova nikdo a další den jste za hokejového boha. Vždyť jsem byl prvním americkým hokejistou na obálce Sports Illustrated,“ nechápe ještě dnes Jim Craig.

„Lidi za mnou i dnes chodí a říkají mi, kde byli, když zastřelili Kennedyho, kde byli 11. září a kde byli, když jsme porazili Sověty,“ kroutí hlavou i po čtyřiceti letech Eruzione.

„Když o tom lidem povídám, říkám jim, že to nebylo jen o tom zápase se Sověty. Kdyby Billy Baker nedal ten gól proti Švédům, kdo ví, co by se stalo? Kdyby Mark Johnson nehrál tak, jak hrál, kde bychom byli?“, říká Eruzione.

„Zázrak je sice chytlavé slovo, ale podle mě to nebyl zázrak. Byl to úspěch party kluků, kteří věřili a tvrdě makali, kteří se obětovali a dokázali něco úžasného,“ uzavírá vzpomínání na „Zázrak na ledě“ kapitán týmu a střelec vítězného gólu Mike Eruzione.

Dnes je to přesně čtyřicet let.

Autor  

Narozen v roce 1975, NHL sleduji od konce 80. let, redaktorem od roku 2008. Vystudovaný ekonom - obor marketing, ženatý, manželka Silvie, synové Mike a Dave. Dobrovolník na ZOH 2010 ve Vancouveru, florbalový kouč a speaker, učitel. Mám rád NHL jako celek, obdivuji kanadskou oddanost hokeji a úžasnou tradici této hry v zemi javorového listu, jsem velkým kanadským fanouškem. Rád sportuji, cestuji, čtu o NHL v angličtině, poslouchám U2 a trávím čas se svými syny. Oblíbení hráči: Yzerman, Gretzky, Orr, Sakic, Beliveau, LaFontaine, Linden, Modano, Francis, Gilmour, Hawerchuk, Mario, Roy, Brodeur, R. Bourque, Coffey, Selänne, Toews, Gaudreau, McDavid, St. Louis, Sean Burke, Jágr, Sedinové. Nejlepší hokej ever: Canada Cup 87.