Jedenáct hvězd, které si o Stanley Cupu mohou nechat jen zdát

Když si prohlížíte Stanley Cup zblízka, můžete si přečíst všechna jména hráčů, kteří měli možnost se s legendární trofejí potěšit. Občas se ale při pohledu do minulosti neubráníte pocitu, že tam prostě někteří chybí. Pojďte si s námi připomenout několik hráčů z relativně nedávné minulosti, které minula tato mimořádná pocta.
Eric Lindros
Lindros vstupoval do ligy s přezdívkou „The Next One“. Byl prototypem obřího silového útočníka, kteří vládli 90. letům. Rozruch vyvolal už při draftu, když si odmítl na sebe navléknout dres Quebec Nordiques a následující sezonu si vytrucoval trejd do Philadelphie. Tam začal zářit. Jeho „Legie zkázy“, kdy společně s Michaelem Renbergem a Johnem LeClairem drtili soupeře (psali jsme ZDE), dotáhla Flyers až do finále v roce 1997. Tam ji však zastavili Red Wings. Blíž se k bájnému poháru Lindros nikdy nedostal. Po odchodu z Philadelphie už byl spíše jen stínem někdejší superstar a bojoval s následky opakovaných otřesů mozku.

Jarome Iginla
V NHL dlouho bojoval o svůj největší sen. V Calgary vydržel 16 let, během kterých zažil postupný vzestup týmu až do finále v roce 2004, kdy Flames podlehli Tampě, ale i následný propad ambicí kanadského týmu. Poslední sezony strávil na cestách. Doufal, že se zařadí do úspěšného týmu, ale v Pittsburghu, Bostonu, Coloradu ani v Los Angeles se na vrchol nevydrápal.

Curtis Joseph
Tohle je chlap, který to rozhodně neměl jednoduché. Svého biologického otce nikdy nepoznal. Náhradní rodiče, jak detailně popsal ve své biografii nazvané „Cujo“, o něj víceméně nejevili zájem. Nic nedostal zadarmo, do ligy se dostal až ve svých 22 letech. Pak tam ale vydržel 19 sezon. Největší slávy se dočkal v Torontu, kde zažil éru kapitána Matse Sundina, nikdy však nedošel dále než do finále konference. V NHL si zachytal za St. Louis, Edmonton, Toronto, Detroit, Phoenix, Calgary. Svoji kariéru ukončil jako hráč Maple Leafs v sezoně 2008-2009.

Mike Gartner
Tohle byl pan střelec. Asi nejblíže byl paradoxně v roce 1994, než jej při trade deadline poslali pozdější vítězové New York Rangers do Toronta. Neskutečně rychlé pravé křídlo střílelo branky za Washington, Minnesotu North Stars, Rangers, Maple Leafs a Coyotes, kde skončil svoji kariéru. V základní části vsítil 708 branek, v týmových úspěších však u něj nalezneme „pouze“ dvě zlaté medaile z Canada Cupu. Nejdále v play-off došel v roce 1994, když s Torontem padl ve finále konference proti Vancouveru.

Mats Sundin
Vzpomínaný parťák Curtise Josepha z Toronta a první švédská jednička draftu. Rovných deset sezon byl kapitánem Maple Leafs, za kanadskou metropoli by položil duši. Nekonečné čekání na další Stanley Cup ale nepomohl ukončit. Poslední rok kariéry prožil decimovaný zraněními ve Vancouveru. Ke jedné zlaté medaili z olympiády a tří dalších z mistrovství světa ale stříbrnou tečku nepřidal.

Pavel Bure
Ruská raketa, neskutečný rychlík s dělovou ranou. Hlavně na něj spoléhali Canucks ve finálové sérii v roce 1994 s Rangers. Byl krůček od poháru, Kosatky padli v sedmém zápase. Bure se pak přesunul na Floridu, která však v té době byla na chvostu ligy. Sužovaný bolavými koleny ještě zkoušel rozhýbat milionářský tým na Manhattanu, Stanley Cupu se ale nepřiblížil ani na kilometry.

Adam Oates
Jeden z nejlepších nahrávačů všech dob. Naprosto nesobecký centr, který i v pokročilém hokejovém věku dokázal být rozdílovým hráčem. Díky jeho přihrávkám vyrostl v Blues ve střeleckého démona Brett Hull. Finále hrál s Washingtonem, jenže v sérii se radoval Detroit. V roce 2003 byl členem týmu Anaheimu, které táhli fenomenální Giguere s Kariyou do finále s New Jersey. I tentokrát odcházel poražený. V NHL vydržel i po čtyřicítce, přesto jeho jméno na poháru Lorda Stanleye budete hledat marně.

Jeremy Roenick
Útočník s velmi prořízlou pusou, který se nebál na ledě přitvrdit. I jemu se však kolektivní úspěch v nejprestižnější hokejové lize světa vyhnul. Blízko byl se Chicagem na začátku devadesátých let, jenže eskadra kapitána Maria Lemieuxe se stále se lepšícím Jaromírem Jágrem byla nad jejich síly. Roenick pokračoval v poctivém sbírání bodů i trestných minut, své jméno na slavný pohár však nikdy nedostal.

Bratři Sedinové
Byli jako zjevení draftu 1999. Vancouver kvůli nim dělal psí kusy, aby je oba získal. Nakonec byli 2. a 3. volbou draftu. Na ledě by mohli hrát poslepu, instinkt dvojčat se u nich nedal zapřít. Canucks s nimi měli velké plány, mohli spolupracovat s Robertem Luongem v jeho nejlepších letech, vychovatele měli v krajanovi Marcusi Näslundovi. Oba dokázali získat Art Ross Trophy. Henrik se stal kapitánem. Jsou legendami, přesto pouhopouhá jedna účast ve finále za 18 let se zdá být velmi, velmi málo.

Daniel Alfredsson
Další Švéd v našem výběru. Dlouholetý kapitán Ottawy toho zakusil hodně. Dodnes mu určitě musí běžet hlavou finálová série s Ducks z roku 2007, kdy společně se Spezzou řádili. Jenže těžkotonážníci z Kalifornie zadupali Senátory do země. Splnit si svůj sen si zkusil na úplném sklonku kariéry v Detroitu. Red Wings už ale byli pomalu na ústupu.

Paul Kariya
Další výtečný hokejista v našem listu, který doplatil na následky opakovaných otřesů mozku. Stal se první a tou nejzářivější hvězdou, která v devadesátých letech oblékala dres nově vzniklých Mighty Ducks of Anaheim. V jejich dresu zažil stobodové sezony, skvěle si rozuměl s finským parťákem Teemu Sellänem, Kačeři ale zažívali ukrutná trápení nově vybudované organizace. Až v roce 2003 stanuli ve finále, ve kterém je porazili Devils. Kariya poté odešel na jednu nepříliš vydařenou štaci v Coloradu, po výluce oživil kariéru v Nashvillu a nakonec pověsil brusle na hřebík jako hráč St. Louis Blues.

Titulní foto: Icon Sportswire