10 let. Za tu dobu by někteří hráči stihli prostřídat pěknou řádku týmů. Tomáš Plekanec mezi takového dobrodruhy nepatří. V roce 2001 byl draftován, na Silvestra 2003 odehrál svoje první utkání v NHL, v roce 2006 zažil premiéru v play off. Do dnešního dne odehrál už 761 zápasů a posbíral 499 bodů. To vše v dresu Montrealu Canadiens.
Český útočník oslaví v říjnu letošního roku již 33. narozeniny. Zároveň mu v příští sezóně vyprší šestiletá smlouva a zlí jazykové tvrdí, že by ho kombinace obou těchto faktorů mohla přece jen vystrnadit z kabiny Canadiens. Jak se mu zamlouvají přestupové spekulace, jak vzpomíná na svůj první gól v NHL nebo co si myslí o aktivitě hráčů na sociálních sítích, na to vše se rodáka z Kladna tázal kanadský redaktor Dave Stubbs. Překlad jejich rozhovoru, jenž byl uveřejněn deníkem Montreal Gazette, vám přinášíme právě nyní:
V průběhu let už se nejednou spekulovalo o vaší výměně do jiného klubu. V příštím roce vám končí smlouva a tak můžeme předpokládat, že se toto téma bude znovu omílat. Jak to působí na vás osobně?
O mém odchodu se mluví skoro každé léto. Teoreticky už jsem byl vyměněn tolikrát, že tomu nepřikládám velkou váhu. Ale tento rok je to poprvé, co trávím léto přímo v Montrealu. Od místních často slýchávám povzbudivá slova o tom, že by byli rádi, kdybych v jejich týmu zůstal. Takže vlastně poprvé to ke mně doléhá jak z médií, tak z úst obyčejných občanů. I moji přátele se mě často ptají: „Slyšeli jsme, že odejdeš tam a tam, co je na tom pravdy?“ Mohu jim dát jedinou upřímnou odpověď – nevím. Takže uvidíme, co se stane.
Přitom generální manažer Marc Bergevin je takový tajnůstkář, že o výměnách a podpisech hráčů se dozvíte až ve chvíli, kdy proběhnou. Žádný velký humbuk tomu nepředchází. Překvapuje vás to?
Je úžasné, že s takovým přístupem uspěje i tady v Montrealu. Odvádí skvělou práci. Dobře ví, co musí udělat pro to, aby náš tým učinil ještě lepším.
Canadiens se letos (a podruhé za posledních šest let) museli obejít bez hráče, jenž by na svém dresu nosil kapitánské „céčko.“ V kádru byli čtyři hokejisté, kteří plnili roli asistentů kapitána. Vy jste byl jedním z nich. Jak je pro mužstvo důležité, když má jasně stanoveného lídra? Byl byste ochoten zhostit se této role?
Nemyslím si, že by to mělo na hru našeho týmu nějaký negativní vliv. A to ani letos, ani v sezóně 2009-2010. Když byl kapitánem Saku Koivu, vždy měl v kabině první slovo. Ale nikdy to není pouze o jednom hráči. Je to o celém týmu. Samozřejmě svoje si řeknou především ti nezkušenější borci. Ale to neznamená, že by mladší hráči museli mlčet. Každý si může říct to svoje.
Vaše první branka v NHL nese datum 15. října 2005. Vzpomenete si ještě na to, jak k ní došlo?
Pamatuji si to, jako kdyby se to stalo včera, a ne před deseti lety. Došlo k tomu v utkání proti Torontu. Hrál jsem na levém křídle ve formaci s Mikem Ribeirem a Michaelem Ryder. Obsadili jsme útočné pásmo, Mike mi přihrál na vrchol levého kruhu pro vhazování a já jsem vystřelil na vzdálenější tyč. Puk plachtil vysoko kolem lapačky Eda Belfoura (viz. video pod článkem). Byla zhruba sedmá minuta třetí třetiny. Ten puk mám ještě schovaný někde doma. Dal jsem ho mamce, aby ho opatrovala.
Za nedlouho oslavíte 33. narozeniny. Jak se v průběhu let změnil váš přístup k zápasům, potažmo k tréninkům?
Více přemýšlím o herním systému. Když jste starší a zkušenější, dokážete lépe číst hru a rozumět tomu, co se na ledě právě děje. V případě tréninků platí, že čím jste starší, tím musíte makat více. Jinak neudržíte kontakt s mladými hráči, kteří jsou rok od roku rychlejší a rychlejší. Na druhou stranu se vám pracuje lépe, protože už dobře rozumíte svému tělu a jeho potřebám.
V posledních měsících se hodně mluví o rozšířených statistikách, v případě některých hokejových analytiků jde skoro o posedlost. Ale co si o tom myslí sami hráči?
Tu a tam o tom mluvíme, ale nevěnujeme tomu příliš velkou pozornost. Spíše o tom vtipkujeme. Nemůžete hrát pořádně hokej, když se pořád budete stresovat kde čím.
Přebolelo už vás letošní vyřazení z bojů o Stanley Cup?
Já to beru jednoduše – když je konec, je prostě konec. Nechávám to být. Neberte mě špatně, samozřejmě že prvních pár dnů to člověka hrozně štve. Ale pak si to v hlavě sesumírujete a dojde vám, že s tím stejně nic nenaděláte. Takže si musíte udělat nějaké plány na léto, abyste se pořádně připravil na další sezónu.
Teď trochu z jiného soudku. Snažíte se získat pilotní licenci. Jak to jde?
V létě minulého roku jsem si poprvé vyzkoušel sólo let u nás doma v Kladně. Byla to paráda. O něčem takovém jsem snil už jako kluk. Ale ještě nemám nalétaný dostatečný počet hodin a také mám mezery v teorii, takže k licenci mi toho chybí ještě dost. Příští léto budu trávit v Čechách a snad na tom zapracuju. Protože ten můj sólový let, to bylo něco neuvěřitelného. Jeden silnější poryv větru a rozplácnul bych se někde na poli (smích).
Ale tweetovat o tom nebudete, nemám pravdu? Sociální média vás očividně příliš nelákají.
Pročítám zprávy na svém mobilu, i když často nepodávají úplnou pravdu o tom, co se událo. I proto se snažím vyhledávat seriózní zdroje informací. A věnovat se hlavně hokeji.
Takže Tomáš Plekanec se na Twitteru jen tak neobjeví?
(Smích) Většina kluků v kabině má svůj vlastní účet na Twitteru. Taky jsem o tom přemýšlel, ale postrádalo by to smysl. Zvláště tady v Montrealu. Když se něco zajímavého stane, člověk se o tom stejně hned dozví. Někdo ze spoluhráčů vám to řekne. Já nepotřebuju používat Twitter, v kabině máme 20 registrovaných účtů tak jako tak.
Úvodní foto: Icon Sportswire
