Canada Cup 1987: Hvězdné války (1. část)

Hokejová historie napsala celou řadu nezapomenutelných příběhů. Boje o Stanley Cup, olympijské turnaje i světové šampionáty přinesly hokejovým fanouškům na celém světě spoustu úžasných momentů. Českému fanouškovi asi nikdy nevymizí z paměti olympijské Nagano, v zámoří zase často vzpomínají na klasiku, jakou bývalo v době studené války soupeření kanadských profesionálů se Sověty.
Prvním vrcholným střetnutím obou světů byla v roce 1972 památná Série století, do srdcí fanoušků se zapsal také prestižní Kanadský pohár. V nové rubrice „Nejslavnější hokejové bitvy“ si v následujících dnech čtyřdílným seriálem připomeneme finálovou sérii Canada Cupu z roku 1987, která vešla do dějin jako možná nejúchvatnější hokejová podívaná všech dob.
Když v Kanadě uspořádali anketu o nejslavnější kanadský gól historie, umístila se rozhodující trefa tohoto turnaje v podání Maria Lemieuxe na třetím místě. Výše fanoušci v kolébce hokeje staví pouze vítězný gól Paula Hendersona ze slavné Série století 1972 a zlatý gól Sidneyho Crosbyho z olympiády ve Vancouveru. Od Kanadského poháru 1987 už uplynulo více než čtvrtstoletí, pamětníci ale vzpomínají na finálovou sérii mezi Kanadou a Sovětským svazem s obdivem dodnes.
V posvátné montrealské hale Forum a hamiltonském Copps Coliseu se tehdy hrál ten nejúchvatnější hokej, jaký si jen dovedete představit. Narazily na sebe dvě největší hokejové velmoci, obě v nejsilnějším možném složení. Největší hvězdy obou táborů se právě nacházely ve vrcholné fázi své kariéry. K vidění byly tři strhující zápasy s neuvěřitelně podobnými výsledky: 5:6, 6:5 a 6:5.
Jeden z asistentů kanadského kouče Mikea Keenana, Jean Perron, o tom, co hráči obou týmů během finálové série na ledě předváděli, prohlásil: „Hokej jako v téhle sérii? Nikdy jsem takový hokej neviděl. Nikdo nikdy takový hokej neviděl.“
V semifinále nejprve Sověti v Hamiltonu přemohli Švédy v poměru 4:2, o den později se do finále probojovala také domácí Kanada po montrealské výhře nad ČSSR. Čechoslováci sice vedli 2:0, domácí ale zápas otočili. I v předchozím průběhu turnaje se hrál vynikající hokej, byla to ale až finálová série, která z Canada Cupu 87 učinila nesmrtelnou hokejovou klasiku.

Foto/Photo by: classicauctions.net
Ačkoli byly soupisky ostatních týmů také nabité hvězdnými jmény (Hašek, Růžička, Kurri, Tikkanen, Chelios, LaFontaine), největší pozornost byla od začátku upřena na domácí Kanadu a „rudou mašinu“. Na střídačce Sovětů stál nedávno zesnulý Viktor Tichonov, po ledě se proháněla legendární pětka Fetisov, Kasatonov, Makarov, Larionov, Krutov. Vedle nich se stále více prosazovala i lajna Chomutov-Bykov-Kamenskij, která je měla později na světových šampionátech v roli lídrů nahradit.
Pohled na soupisku javorového listu dával tušit, jak moc Kanaďané prahnou po odplatě za debakl 1:8 z Kanadského poháru 1981 (v roce 1984 se do finále probojovali Švédové). V brance stál Grant Fuhr, v té době trojnásobný vítěz Stanley Cupu s Edmontonem, na modré čáře zářili Paul Coffey, Ray Bourque nebo Larry Murphy, vepředu měl Mike Keenan k dispozici esa jako Wayne Gretzky, Mario Lemieux, Mark Messier, Dale Hawerchuk, Glenn Anderson nebo Doug Gilmour.
Už výběr hráčů kanadského týmu byl velmi sledovanou událostí. Některá rozhodnutí realizačního týmu se dnes mohou zdát nepochopitelná. Vzít jako dvojku do branky Kellyho Hrudeyho místo hrdiny Stanley Cupu 1986 Patricka Roye? Opomenout v obraně hráče jako Scott Stevens nebo Al MacInnis a vzít místo nich Douga Crossmana a Normanda Rocheforta? Upřednostnit Kevina Dineena před Stevem Yzermanem? Byť se to z dnešního pohledu může zdát jako úlet, Kanaďané dobře věděli, co dělají.
Ačkoli byl Steve Yzerman už tehdy hráčem, kterého by do svého týmu chtěl snad každý kouč na světě, stavitelé kanadského celku byli jiného názoru. „Nezasloužil si to, taková byla realita. Měli jsme přetlak centrů, Gretzkyho, Lemieuxe, Messiera, navíc třeba Hawerchuk s Gilmourem museli hrát na křídle. Zkoušeli jsme v několika přípravných zápasech na křídle i Steva, ale nehrál dobře. Otázkou zněla, zda je lepší než Gretzky, Lemieux nebo Messier. Odpověď byla ne,“ vysvětloval po letech nominaci jeden z kanadských asistentů Tom Watt.
O kvalitě výběru javorového listu zkrátka nemohlo být pochyb. Vždyť třeba takový hráč jako „killer“ Gilmour měl na starosti defenzivní úkoly, tak talentovaný a hvězdami nabitý tento celek byl. Gretzky a Lemieux se pak už nikdy nesešli v jednom dresu ve stejně oslnivé formě jako tehdy. „The Great One“ posbíral v devíti zápasech na turnaji úctyhodných 21 bodů (3+18) a SuperMario za ním příliš nezaostal (11+7). Na devět z jedenácti Lemieuxových tref nahrál právě Gretzky, přestože spolu ti dva nenastupovali po celou dobu turnaje. V all-star týmu je doplnil útočník Vladimír Krutov (7+7), do hvězdné šestky se vešli ještě obránci Ray Bourque, Vjačeslav Fetisov a gólman Grant Fuhr.
Atmosféru tehdejšího střetu dvou odlišných světů vystihl jeden z přímých účastníků a nečekaných hrdinů, Dale Hawerchuk. „Oni byli stále ještě komunistická země. Byl to poslední velký turnaj před pádem železné opony, ale my jsme to stále cítili tak, že hrajeme i za náš způsob života a naše hodnoty. Neměli jsme rádi to, co oni reprezentovali. Bylo to skoro jako válka. Každý udělal pro výhru maximum.“
Bitva dvou nesmiřitelných hokejových velmocí, která ani po téměř třiceti letech neztrácí nic ze svého kouzla, rozhodně stojí za připomenutí. Finále nezačalo pro domácí Kanadu dobře. Jakmile padla rozhodující branka otevíracího duelu, v montrealském svatostánku Forum se rozhostilo ticho. To už ale předbíháme…