Travis Hamonic: léčitel zlomených dětských duší

Čekají na něj po každém domácím zápase, v průchodu vedoucím k šatnám hráčů. Malé děti, ale i ty odrostlejší. Některé se o hokej zajímají, jiné o tomto sportu příliš neví. Ale všechny si našly cestu do Nassau Coliseum jako hosté Travise Hamonica. Zdánlivě nesourodou skupinu pojí jedna, bohužel nešťastná událost, která je v životě postihla. Stejně jako kanadský útočník i tyto děti přišly v mladém věku o jednoho z rodičů, a snaží se s tímto těžkým životním údělem vyrovnat.
„Hraju hokej, abych se uživil. Ale je nesmírně těžké na to nemyslet. Tyhle děti zasáhla nemilosrdná rána osudu. Život je víc než jen hra. To si musím každý večer připomínat,“ řekl Hamonic. Od ledna 2012 se setkal s minimálně jedním dítkem a jeho rodinou po každém domácím utkání NY Islanders, třebaže byl občas mimo hru kvůli zdravotním problémům.
Ale je v tom více než jen potřásání rukou, fotografování a rozdávání autogramů. Čtyřiadvacetiletý obránce se s dětmi navzájem dělí o svoje trápení a často si tak připomíná smrt svého otce Geralda, který zemřel na infarkt, když bylo Hamonicovi pouhých deset let. Travis se teď snaží pomoci ostatním, kteří se s podobným údělem snaží vypořádat. Pomáhá mu v tom samotný klub, který se spojil s dobročinnými nadacemi napříč celým Long Islandem.
Ztráta otce
Travis Hamonic, nejmladší ze čtyřech sourozenců, prožil svoje raná léta na rodinné farmě poblíž městečka St. Malo, ležící jen 60 kilometrů jižně od Winnipegu. Pokud nebyl zrovna ve škole nebo nevypomáhal rodičům, trávil většinu volného času hraním hokeje. Často byl doprovázen svým otcem, který jej sledoval z ochozů malé městské haly St. Malo Arena.
Bylo právě 15. září 2000, když Travise probudil křik jeho sestry Melissy. Vyběhl z pokoje a zahlédl svého otce, který ležel na nosítkách ve smrtelných mukách, zasažen nenadálou srdeční příhodou. Odnášen z domu a neschopen promluvit jediného slova ještě Gerald chytil svého syna za ruku, než se jejich pohledy střetly naposledy. Gerald Hamonic už se domů nikdy nevrátil, zemřel ve věku 44 let. „Už v tak mladém věku jsem se naučil krutou pravdu, že život se může v pár vteřinách proměnit v naprosté peklo,“ zavzpomínal Travis Hamonic.
Se svým otcem už se nepodíval na předsezónní utkání mezi Winnipegem a Coloradem, kam chtěl Gerald svého syna vzít. Travis nakonec vyrazil na tento zápas v doprovodu své matky a v tomto rituálu pokračovali ještě několik příštích let. Hokej se pro něj stal nadějí a zároveň únikem od nesnesitelných vzpomínek. „Když můj otce zemřel, hokej se stal pro mě vším. Jenom na ledě jsem se cítil volný. Proháněl jsem se po kluzišti i čtyři nebo pět hodin předtím, než nám začal trénink,“ řekl Travis.
Dráha hokejisty
Bez otcovy pracovité ruky byli Hamonicovi nuceni prodat farmu, která byla v rodinném držení po čtyři generace. Přestěhovali se do Winnipegu, kde Travisova matka sehnala práci zdravotní sestry. Budoucímu hráči Islanders bylo v té době 13 let.
A právě ve Winnipegu začala nabírat konkrétní obrysy jeho hokejová kariéra. V 17 letech byl draftován Ostrovany a po dvou sezónách strávených v AHL mohl v dubnu 2011 konečně okusit nejslavnější hokejovou soutěž světa. „Byl to prapodivný slepenec událostí. Kdyby můj otec dnes žil, stoprocentně bych zůstal v St. Malo na naší rodinné farmě. Jsem nesmírně šťastný a zároveň vděčný za to, že mohu hrát v NHL. Ale kdybych zůstal doma, určitě by mě to nemrzelo,“ řekl Hamonic.
Gerald nikdy neviděl svého syna hrát v NHL. Ale Travis na něj při každém zápase vzpomíná. Před startem utkání pohlédne do severovýchodního horního rohu haly Nassau Coliseum, na levou stranu od domácí střídačky, právě na místo, ze kterého jej kdysi v St. Malo pozoroval jeho otec. Jméno Gerald pak zdobí každou novou hokejku, se kterou Travis hraje.
Vzpomínky na svého otce nosí stále sebou. Ve 20 letech si nechal na tělo vytetovat přesnou repliku rukopisu, kterým se jeho otec podepisoval. Později na sobě nechal znázornit i scenérii z rodinné farmy, na které Gerald Hamonic řídí kombajn. Ale co je nejdůležitější, večer co večer se o svůj příběh dělí s dalšími a dalšími dětmi, které prožívají podobné trápení.
„I když jsem se stal profesionálním hokejistou, stále mě to pronásledovalo. Ani dnes to nepřestává bolet. Když vzpomenu na svoje dětství, vždy mě nejvíce trápilo to, že neznám nikoho, kdo si prošel něčím podobným, a s kým bych si o tom mohl popovídat. Jakmile jsem přišel k Islanders, hned jsem věděl, že chci právě touto cestou pomáhat jiným,“ řekl Hamonic.
Pomáhat sobě i druhým
A tak to začalo. Ale nebylo to nic jednoduchého. Pro Hamonica jako uzavřeného člověka nebylo snadné vyjevit své vnitřní pocity. Příliš ho nepotěšilo ani to, že za ním začátkem roku přišli reportéři ESPN s tím, že by jeden díl pořadu E:60 rádi věnovali jemu a jeho rodině. Ale jeho snahu to nepřibrzdilo a stále chce pomáhat ze všech sil.
„Je tady čtyřiadvacetiletý mladík, který by měl po vítězném zápase oslavovat, ale místo toho se věnuje dětem,“ řekla Gina Dowlingová, jejíž děti Joseph a Gabriella se s Hamonicem setkaly minulou sezónu a dodnes jsou s ním v emailovém kontaktu. „Zkusili jsme všechny možné druhy terapií, ale všechno bych to vyměnila za hodinu strávenou s Travisem. On opravdu chápe a ví, čím si moje děti procházejí. Pojí je stejný úděl.“
Podobné dojmy ze setkání s Travisem si odnesla i Erin Harrisonová, matka sedmiletého Jasona Adamse. „Jason pořád opakoval ‚Travis ztratil svého otce stejně jako já. Jemu bylo deset a mně pět.‘ To setkání mu hodně pomohlo.“
„Každému dítěti, se kterým se setkám, předávám kus svého srdce. Oni si myslí, že jim pomáhám, ale ve skutečnosti oni pomáhají mně. Pro mě je to daleko cennější než střílení branek. Můžu odehrát nepovedený zápas, ale jakmile se pak sejdu s další bolavou duší a snažím se ulehčit jejímu trápení, tak si řeknu – dnešní den se povedl a měl smysl,“ dodal Hamonic.
Foto: Icon Sportswire
https://www.youtube.com/watch?v=gAxSkxT0C_A