ROZHOVOR: Můj vlak do NHL se nikdy nerozjel, říká dvojnásobný vítěz finské SM-liigy Dominik Hrachovina

Dominik Hrachovina patří do elitní skupiny českých brankářů. Rodák z Brna dokázal dvakrát vyhrát titul v nejvyšší finské soutěži s týmem Tappara Tampere (2015/16 a 2016/17) a ve třiadvaceti letech toho má ještě mnoho před sebou.
V rozhovoru pro NHLnews.cz se rozpovídal o působení ve Finsku, neúčasti NHL na olympiádě i své šanci obléknout reprezentační dres.
Jaké byly vaše hokejové začátky v ČR?
Začal jsem s hokejem v Brně na Rondě ještě za tehdejší Ytong Brno. Byly mi čtyři roky. První rok jsem se oblékal jako hráč, po prvním roce už jsem byl jako brankář a to mi zůstalo až doteď.
Proč jste se rozhodl pro odchod do Finska a jak těžké bylo přizpůsobit se tamnímu životu?
V roce 2010 situace u nás s juniorským hokejem, a myslím si, že i tak celkově, nebyla úplně ideální. S tehdejším agentem a tátou jsme přemýšleli co dál, kde bych se mohl zlepšovat jako člověk, tak i jako sportovec a volba byla celkem jasná – Finsko. Dle mého názoru nejlepší brankářská škola na světě. Bylo mi 16  a nebylo jednoduché nějak pochopit jejich myšlení a jejich náturu celkově. Nejsou tak slyšet ve většině případů, jako jsme my. První dva měsíce byly těžké. Ovšem jak člověk pochopí, jak na určité věci reagují a vnímají je úplně jinak než my, jak přemýšlí, tak potom má de facto vyhráno. Je v pohodě.
Jak probíhá váš běžný hrací den?
Často záleží, jestli hrajeme doma, nebo venku. Podle toho se udává rytmus na zimáku. Jsme dva týmy, takže většinou ti, co hrají venku, jdou na led jako první. Ráno člověk vstane, dá si snídani, pročte noviny, obleče se a jede na zimák. Od zimáku to mám asi 3 minuty autem, takže chodím většinou přesně na čas. Máme sraz hodinu před ledem. V té hodině se lehce protáhnu, máme meeting na oslabení, podíváme se, jak večerní soupeř hraje jejich presilovku. Potom se většinou začnu oblékat do výstroje. Většinou jdu na led tak 10-15 minut před tím, než jde tým. S trenérem gólmanů máme nějakou rutinní střelbu na zahřátí a potom už přijde tým. Na rozbruslení máme cca 25 minut. Po rozbruslení máme team meeting. Většinou se díváme na to, jak hraje soupeř. Po meetingu v kabině máme přichystaný oběd, většinou si beru ješte trochu málo domů. Následuje odjezd domů, nějakej film či seriál a potom následuje šlofíček. Šlofíček je tak kolem 20-25 minut, víc ne. Pak nějaká svačina a odjezd na zimák. Zápasy ve všední dny začínaji v 18:30, takže sraz je v 16:30. Většinou jsem na zimáku okolo 16:00. Začnu se připravovat, obalím hokejky a připravím výstroj. Pak následuje fotbálek. To je vlastně nejlepší věc celeho dne. Samozřejmě vtipkuju. Po fotbálku jdu do výstroje a na rozbruslení.
Dodržujete nějaké předzápasové rituály?
Neřekl bych rituály. Spíš rutiny než rituály.
Mohl byste nám přiblížit, jak probíhá mentální a fyzická příprava vrcholového brankáře?
Mentálně se snažím si zápasy užívat tak, jako by byl ten zápas v tom daném okamžiku ten poslední. Ono doopravdy člověk nikdy neví, co bude zítra, takže snažit se být v tom momentu. Po fyzické stránce určitě posilovna, hodně výběhů. Vytrvalost je podle mě u gólmana hodně důležitá. Člověk tam přece jen 60 minut stojí, někdy i víc. Takže trénuji vytrvalost, výbušnost v posilovně, hluboké svalstvo, nějakou jógu a hodně protahování. Takhle bych to nějak shrnul.
Embed from Getty Images
V posledních dvou sezónách jste svůj klub Tappara Tampere dovedl vždy až k titulu. V čem se tyto dva triumfy od sebe navzájem lišily?
První titul určitě vždycky bude první. Člověk ty pocity nezná, jsou nový, takže pro mě vědycky první titul bude ten nejkrásnější. V té chvíli, kdy člověk vyhraje první, ani ho nenapadne, samozřejmě mluvím za sebe, že by mohl vyhrát někdy znovu. Já si říkal, že by bylo krásné se znovu dostat do finále a hrát o pohár. Druhý titul byl samozřejmě rozdílný v tom, že u prvního titulu jsem v celém playoff odchytal „jen“ 2 zápasy, zatímco u druhého titulu všechny. Takže určitě většina lidí, co to tak vidí, si řekne, že druhý byl sladší. Upřímně nejsladší pro mě v té chvíli bylo to, když už ten první titul byl a bylo to vidět kluky, co vyhráli poprvé. Hlavně některé starší. Měli jsme hráče, co měl 31 let a měl ve sbírce 3 bronzové. Vidět ho, jak si v 31 letech užívá první titul bylo super. Nejen on, ale i mnoho dalších. To bylo na tom druhém titulu nejhezčí. Jinak na nich moc velkých rozdílů nenajdu.
Jak velkým snem je pro Vás dostat se do NHL?
Sen je to pro každého malého kluka, mě nevyjímaje. Ovšem člověk si asi uvědomuje, že vlak do NHL už ujel, a nebo se spíš ani nikdy nerozjel. Samozřejmě sen to je a vždycky bude, ale už je to sen hodně vzdálený. Ať už kvůli výkonnosti, tak i kvůli fyzickým parametrům.
Vaše jméno nabírá v hokejovém světě na váze. Zaznamenal jste zájem některého z klubů NHL o Vaše služby?
Nabírá? Vidíte, ani jsem nezaznamenal. A ani zájem z NHL jsem nezaznamenal. Jak už jsem říkal, určitě výkonnost je jedna věc a věc druhá jsou fyzické parametry. Takže ne.
Jak vnímáte rozhodnutí NHL o neúčasti na ZOH 2018?
Nelíbí se mi. Na olympiádě mají být ti nejlepší z nejlepších. Rozhodně je to tedy dle mého názoru hloupé. Samozřejmě chápu, že NHL je business a NHL si ten svůj tvrdě hlídá a hýčká. Mají nejlepší hráče, mají s těmi hráči kontrakty. Mají na to právo. Každopádně ať vyhraje kdokoliv, vždycky tam bude poznámka, že tam nebyli ti nejlepší a tak dále. Na druhou stranu je to super šance pro kluky z Evropy, kteří by se na olympiádu jinak nepodívali.
Jak vidíte své šance na získání některého z brankářských postů na blížících se OH, nebo MS? Nebyl by to hezký začátek v seniorské reprezentaci?
V celku jednoduše – nulově.
Máte svůj hokejový vzor, ke kterému vzhlížíte?
Určitě jako malý kluk samozřejmě k tátovi. Pak to byl ze všech nejvíc Jean-Sebastien Giguere. To byl můj velký idol. Pak Tim Thomas.
Co byste poradil začínajícím hokejistům?
Těm bych chtěl poradit, ať je to hlavně baví a ať dělají víc sportů najednou a ne jen hokej. A jejich rodičům bych chtěl poradit to, že ne každý kluk co začne hrát hokej bude Jágr, nebo Hašek.