Harvard místo NHL. Jimmy Vesey jde svou vlastní cestou

Představte si, že jste mladým, talentovaným hokejistou, a toužíte to dotáhnout až do NHL. Jste draftovaní a máte možnost ochutnat atmosféru nejslavnější hokejové soutěže světa. Ale pak se vám to pořádně rozleží v hlavě a vy si řeknete, že by bylo lepší vrátit se do školy. Přesně takový je životní příběh jednoho dvaadvacetiletého hokejisty z Harvardu. Jmenuje se Jimmy Vesey.
V roce 2012 jej ve třetím kole jako celkově 66. hráče v pořadí draftovali Nashville Predators. Jeho otec odehrál v 80. letech v NHL 15 zápasů a dnes pracuje jako skaut pro Toronto Maple Leafs, tedy klub, který draftoval Jimmyho bratra Nolana. Loni byl Jimmy Vesey nominován na Hobey Baker Award, cenu určenou pro nejužitečnějšího hráče v univerzitním hokeji. Trofej nakonec dostal jistý Jack Eichel…
Ale pojďme pěkně od začátku. Jimmyho příběh se před nedávnem objevil na zámořském serveru The Player’s Tribune, kam přispívají svými články a dopisy samotní sportovci. Nyní se s tímto neobyčejným mladým mužem mohu seznámit i čtenáři nhlnews.cz.
Otázka, která mě odrovnala
„Na testování mladíků NHL Scouting Combine v Torontu v roce 2012 jsem měl pohovor s mnoha týmy, ale jedno interview vyčnívalo z řady. Je vám osmnáct, sedíte u kulatého stolu se zástupci klubu NHL a potíte se ve svém obleku.. A pak to přijde,“ píše Vesey. „Vy jdete na Harvard? Chcete být tedy studentem, nebo hokejistou?,“ zněl dotaz, který mu vyrazil dech.
„Jsem si docela jist, že další pohovory za moc nestály, protože jsem byl z té otázky úplně mimo. Asi jsem to měl nechat být, ale v takové situaci člověk začne přehodnocovat své rozhodnutí. Je opravdu Harvard to pravé místo? Nezničí mi to hokejovou kariéru?,“ ptal se sám sebe. „Ten chlap vůbec netušil, kdo opravdu jsem a jak výjimečné bylo hrát právě za Harvard,“ kroutí hlavou.
Hokejová rodina
„Vyrůstal jsem v hokejové rodině. Otec hrával hokej, stejně tak mí bratranci. S mladším bráchou Nolanem jsme neměli na výběr. Od chvíle, co jsme se naučili chodit, jsme byli na bruslích. Naše dětství, to byl hokej, hokej a zase hokej,“ vzpomíná.
„Rodiče obětovali vše tomu, abychom mohli hrát, a naši malou sestru Karlie jsme vláčeli od zimáku k zimáku napříč severní Amerikou. Vybavuji si, jak jsme s tátou vstávali v pět ráno, ještě před východem slunce. Když jsem někdy řekl, že jsem unavený, on mi na to odpovídal, že jednoho dne se to vyplatí. A pak jsme si cestou ze zápasu představovali, jak moje jméno zazní na draftu jako úplně první. Pořád si to pamatuju, jako by to bylo včera,“ pokračuje Vesey.
„Když se nás učitelky ve škole ptaly, čím chceme být, byl jsem v rozpacích. Myslel jsem si, že by se mi ostatní smáli, kdybych řekl, že budu hrát v NHL. Jaká byla pravděpodobnost, že se mi něco takového povede? Já jsem ale už odmala věděl, čím chci být. Nikdy jsem si nepředstavoval nic jiného, než že budu hokejistou,“ měl o své budoucnosti záhy jasno.
Nejtěžší rozhodnutí
„Loni na jaře, po skončení mé univerzitní sezóny na Harvardu, jsem měl možnost splnit si svůj dětský sen o NHL. Nashville, klub, který mě draftoval, mi nabídl, abych se připojil k týmu na závěr základní části a play-off. Měl jsem hrát v útoku s Mikem Fisherem. V sobotu mi skončila univerzitní sezóna a v úterý jsem měl sedět v šatně Predators s hráči jako Shea Weber, Mike Ribeiro nebo James Neal, a pak hrát v play-off proti Patricku Kaneovi. Bylo to šílené,“ vzpomíná na loňské jaro. Na rozdíl od mnoha jiných kluků ale dokázal takovému vábení odolat. I když to bylo hodně lákavé.
„Vzpomněl jsem si, jak máma už léta mluví o tom, že by chtěla novou kuchyň. Přemýšlel jsem, jak je otravné dělit se v létě o starou Toyotu s bráchou. Teď bych to mohl všechno vyřešit. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života,“ přiznává.
„Rozhodl jsem se odmítnout nabídku Nashvillu a vrátit se ještě na rok na vysokou. V podstatě jsem odmítl svůj sen a vyměnil jej za další rok trmácení autobusem, jídlo z jídelny a domácí úkoly. Docela bláznivé, že?,“ směje se dnes. Tehdy se však s pochopením příliš nesetkal.
„Když jsem oznámil své rozhodnutí, snad každý se k tomu vyjadřoval. Někteří si mysleli, že to dělám proto, aby ze mě byl v létě volný hráč. Jiní vůbec nedokázali pochopit, že jdu zpátky do školy. Jak vážně jsem to mohl myslet s hokejem, když jsem si zvolil návrat do školy?,“ pamatuje si, co všechno musel vyslechnout.
Tohle místo a tyhle lidi nemůžu opustit, jsem jim vděčný

„Oznámil jsem to tři dny po konci sezóny, ale rozhodnutý jsem byl už o dva týdny dřív. Právě jsme porazili našeho největšího rivala Yale, nad kterým jsme snad nikdy nevyhráli. V rozhodujícím třetím duelu série vyrovnal jeden z mých nejlepších kamarádů Pat McNally tři minuty před koncem a my pak ve druhém prodloužení vyhráli.
Tehdejší pozápasová oslava patří k největším zážitkům mého života. Všichni skákali a křičeli a já jsem každého z mých třiceti spoluhráčů se slzami v očích snad pětkrát objal. Jsou to mí přátelé do konce života. Věděl jsem, že odsud nemohu v žádném případě odejít,“ svěřuje se se svými pocity.
„Lidé, kteří mé rozhodnutí nechápou, možná vůbec netuší, o čem univerzitní hokej je. Já to na Harvardu miluju, každou sekundu. Nechápejte mě špatně, stále jsem plně odhodlán dostat se do NHL a mít tak dlouhou hokejovou kariéru, jak jen to bude možné, ale jsou prostě určité aspekty studentského života, kterých se nechci vzdát. Vždyť se říká, že roky na univerzitě jsou nejlepším obdobím života. Ty časy vám pak už nikdo nevrátí. Proto nikam nespěchám,“ předkládá svou životní filozofii.
Zpátky ho to táhlo taky kvůli lidem. „Taky by bylo dost těžké podívat se mým trenérům do očí a říct jim, že odcházím. Jako hokejista jsem se na univerzitě hodně naučil a zásluhu na tom má právě náš prvotřídní trenérský štáb. Jsem teď mnohem kompletnějším hráčem, už se nestarám jen o góly. Pořád si myslím, že dát gól je jeden z nejlepších pocitů na světě, ale ještě lepší je úspěch týmu. Jedna z věcí, na kterou jsem obzvlášť hrdý, je fakt, že jsem byl v posledních dvou letech nasazován na led jako člen první formace na oslabení,“ ukazuje Vesey, že skutečně dospěl. „Musím svým trenérům za vše poděkovat. Pánové Donato, Pearl, Rassey, Eklund a Mullen mi velmi pomohli na ledě i mimo led, abych se stal lepším hráčem a také lepším člověkem,“ děkuje na dálku.
Náročný, ale sladký studentský život
Dále Vesey vysvětluje, co se mu na vysokoškolském životě zamlouvá ze všeho nejvíc. „Co mám na univerzitním hokeji rád, je jeho tradice. Každá škola má bohatou historii. Když se na Harvardu rozhlédnete v hale, vidíte bannery za vítězství, staré fotky…na každý zápas chodí absolventi a prožívají to. Rád taky nosím v kampusu týmové oblečení. Každý hned pozná, že hrajete za školu, a holky mají hokejisty rády (i když na Harvardu možná tolik ne),“ směje se.
A potom už zase ve vážnějším duchu dodává: „Je fajn potkávat v kampusu přátele a další sportovce. Když je pak vidíte na zápase v hledišti, máte o motivaci postaráno a nechcete je zklamat. Dalším z důvodů, proč jsem se vrátil, jsou zaměstnanci – chlapi ze stadionu, kustodi, tiskový mluvčí, atletičtí trenéři a další lidé,“ nezapomíná ani na další důležité lidi z okolí týmu.
„Univerzitní hokej je v mnohém odlišný od toho profesionálního. Nemáme žádné trejdy ani bonusy za výkony, nikdo nehraje o další smlouvu. Když se všichni v září sejdou v týmu, mají společný cíl – vyhrát šampionát NCAA,“ říká přesvědčivě.
„Vysoká je velmi stresující prostředí. Snažíme se vybalancovat školu, hokej, brigády, společenský život a spoustu dalších věcí. Když jste součástí tak těsné party, jako je hokejový tým, a cítíte, že jste v tom spolu, dodá vám to sebedůvěru do každého dne. Bude mi to chybět. Vím, že až se jednou budu ohlížet za svým životem, budu si přát, abych ty vzpomínky mohl vrátit,“ začíná svou univerzitní kariéru pomalu bilancovat.
Dobré vzdělání je k nezaplacení. A NHL nikam neutekla
„Když pominu hokej, návrat na Harvard mi dal příležitost dokončit vysokou. Navíc jsem velmi pyšný na to, že jsem z Bostonu. V naší rodině nemělo moc lidí šanci studovat, a proto až na jaře dostanu diplom, bude to také odměna za jejich tvrdou práci, protože vím, že sám bych to nikdy nedokázal,“ má jasno v tom, že dobré vzdělání nemůže být člověku na škodu. Dokonce ani profesionálnímu hokejistovi.
„Vím, že jsem si nevybral zrovna konvenční hokejovou cestu, ale neměnil bych. Jinak bych to nechtěl. Když jsem se naposledy díval, byla NHL pořád tam, kde loni,“ stojí si za svým rozhodnutím i s odstupem času. Však ona ta slavná liga nikam neuteče.
Foto/Photo by: Icon Sportswire