Tak tohle si spousta fanoušků i novinářů vysloveně přála. V prvním kole letošního play-off na sebe narazí odvěcí rivalové – Toronto a Montreal. Jedni sami sebe považují za střed hokejového vesmíru, druzí jsou všeobecně pokládáni za hokejovou Mekku. Dvě organizace s obrovskou historií a největším počtem Stanley Cupů ve sbírce.
Na obou stranách najdeme zvučná jména. Diváci se mohou těšit na to, co jim předvedou Auston Matthews, Mitch Marner, Nick Suzuki nebo Carey Price. A oba týmy moc touží uspět. Toronto nevyhrálo sérii play-off od roku 2004 a na pohár čeká už 54 let. Montreal nezískal pohár lorda Stanleyho od roku 1993. Téměř třicetileté čekání je neakceptovatelné, v hokejem poblázněném městě nemá takto dlouhé období sucha obdoby.
Montreal má na kontě 24 triumfů, jeden z nich je ještě z doby před vznikem NHL (v roce 1917). Od založení ligy se Habs radovali v letech 1924, 1930, 1931, 1944, 1946, 1953, 1956, 1957, 1958, 1959, 1960, 1965, 1966, 1968, 1969, 1971, 1973, 1976, 1977, 1978, 1979, 1986 a 1993.
Leafs vyhráli doposud třináctkrát, přičemž se do jejich bilance počítají i úspěchy pod dávnějšími názvy Toronto Arenas a Toronto St. Pats. Slavit mohli v letech 1918, 1922, 1932, 1942, 1945, 1947, 1948, 1949, 1951, 1962, 1963, 1964 a 1967.
Vzájemná rivalita mezi oběma celky se formovala zejména v letech 1938 až 1970, kdy v lize nepůsobil žádný jiný kanadský tým. Oba týmy na sebe ve vyřazovací části narazily zatím patnáctkrát, z toho pětkrát ve finále. Lehce navrch mají ve vzájemné bilanci Habs, kteří uspěli osmkrát.
Poslední konfrontace je ale stará více než čtyřicet let. V roce 1979 se soupeři utkali ve čtvrtfinále, od té doby fanoušci na souboj tradičních týmů čekají. Slavné je také jejich vzájemné finále z roku 1967, kterým skončila jedna dlouhá a úspěšná éra NHL. Pojďme si tyto dvě historické série připomenout.
1979 – dynastie Habs na cestě ke čtvrtému poháru v řadě
Canadiens do série vstupovali jako šampioni. Parta okolo fenomenálního gólmana Kena Drydena získala Stanley Cup v letech 1976, 1977 i 1978. Proti Torontu tak svěřenci Scottyho Bowmana startovali svou pouť za čtvrtým titulem v řadě, což se jim nakonec také podařilo.
Konečný stav série 4:0 ve prospěch Habs ale tak úplně neodpovídal průběhu. Javorové listy kladly slavné dynastii tuhý odpor. Třetí duel muselo rozhodnout až druhé prodloužení, nastavoval se i čtvrtý, závěrečný zápas.
V něm Montreal, vedoucí 3:0 na utkání, odskočil ve druhé třetině do vedení 4:0. Zdálo se, že je rozhodnuto. Opak byl ale pravdou. Ještě do přestávky Leafs dvěma góly snížili, ve třetí části pak zvládli vyrovnat. Fantastický obrat utnul až v čase 64:14 Larry Robinson.
Canadiens měli tehdy jeden z nejlepších týmů historie. V brankovišti vynikající Ken Dryden, na modré čáře Larry Robinson, Serge Savard nebo Guy Lapointe, v útoku zase Guy Lafleur, Bob Gainey nebo Jacques Lemaire. Na soupisce byla i další slavná jména, jako Steve Shutt nebo kapitán Yvan Cournoyer.
Také Toronto mělo ve svém středu pár hvězdných jmen. Tým táhli zejména Darryl Sittler, Lanny McDonald a také první evropská hvězda mezi obránci – Börje Salming. V kádru byli také pozdější úspěšní trenéři a funkcionáři jako Joel Quenneville, Ron Wilson nebo Bruce Boudreau. A nechyběl ani obávaný bijec Dave „Tiger“ Williams.
V semifinále Montreal v sedmi zápasech přetlačil Bruins a ve finále si poradil s newyorskými Rangers. Tím ale vláda montrealské dynastie skončila. Ken Dryden ukončil kariéru, skončili i někteří další hráči, kouč Scotty Bowman odešel do Buffala. Přišla éra New York Islanders a na výsluní pomalu začali šplhat také Edmonton Oilers.
1967 – konec jedné éry
Finálová série, která vešla do dějin. Konec éry „Original Six“, která trvala pětadvacet let (1942-67). Po sezóně se liga rozrostla ze šesti týmů na dvanáct. Od příští sezóny už se nejednalo jen o elitní klub vyvolených – Toronto Maple Leafs, Montreal Canadiens, Detroit Red Wings, Chicago Blackhawks, Boston Bruins a New York Rangers.
Na mapě NHL se objevily destinace jako St. Louis, Minnesota, Philadelphia, Pittsburgh či dokonce Kalifornie (Oakland a L.A.). Finále z roku 1967 mezi dvěma kanadskými rivaly tak udělalo symbolickou tečku za zlatými časy tradiční „šestky“.
Aby toho nebylo málo, Kanada zrovna slavila sté výročí od založení konfederace. Lepší finále si snad ani nešlo přát. V roce 2014 dokonce Bruce McDougall o rozhodujícím šestém utkání této série napsal výtečnou knihu s názvem „The Last Hockey Game“.
Za Toronto tehdy chytali slavní Terry Sawchuk a Johnny Bower. S javorovým listem na hrudi bojovaly vedle jiných i klubové legendy jako Tim Horton, Red Kelly, George Armstrong, Dave Keon nebo Frank Mahovlich. Tým ale ve finálové sérii táhli jiní, zejména produktivní Jim Pappin a Bob Pulford. Z pozice kouče a generálního manažera všemu šéfoval Punch Imlach. V brance Montrealu se střídali Rogie Vachon a Gump Worsley, zatímco ofenzivu Habs táhli především Jean Beliveau, Henri Richard a Yvan Cournoyer.
První zápas ovládl Montreal (6:2), což vedlo Punche Imlacha ke změně v brankovišti. Terry Sawchuk, jenž vychytal v semifinále postup přes favorizované Chicago, zůstal po šesti inkasovaných gólech pro druhý duel jen na střídačce. Vyplatilo se. Johnny Bower předvedl 31 zákroků a nedovolil soupeři ani jednu gólovou radost. Po výsledku 0:3 bylo srovnáno.
Třetí duel dospěl až do druhého prodloužení a urvalo jej pro sebe Toronto (3:2). Bower se tentokrát blýskl dokonce šedesáti úspěšnými zásahy. Při rozcvičce před zápasem číslo čtyři se ale zranil a Leafs tak museli pro zbytek série věřit znovu Sawchukovi.
Čtvrtý duel se ale změnil v pohromu, Sawchuk opět pustil šest gólů, stejně jako v prvním zápase série. Canadiens zareagovali přesvědčivou výhrou (6:2) a série tak byla vyrovnaná 2:2 na zápasy. Terry Sawchuk, přezdívaný Mr. Zero, se ale dokázal vzpamatovat. Pátý duel zvládlo lépe Toronto (4:1), které potom v šestém utkání celou sérii uzavřelo (3:1).
Imlach tehdy nesmírně důvěřoval svým veteránům. V šestém utkání vedli Leafs 2:1, když do konce zápasu zbývala poslední minuta. Bylo potřeba ubránit hubený náskok, aby mohla propuknout vítězná radost. Sestava, kterou poslal torontský kouč v rozhodující chvíli na led, byla následující: v bráně Sawchuk (37 let) a před ním Tim Horton (37), Red Kelly (39), George Armstrong (36), Allan Stanley (41) a Bob Pulford (31).
„Nikdo nám tehdy nevěřil. Před play-off všichni říkali, že Chicago a Montreal jsou mnohem silnější než my. Zapomněli na to, že jsme nesmírně odhodlaný a tvrdě pracující tým. Podcenili naši touhu po vítězství,“ říkal po triumfu kapitán vítězů George Armstrong.
Na finále mezi Montrealem a Torontem mohlo dojít i v roce 1993, proti ale byli rozhodčí Kerry Fraser a jistý Wayne Gretzky. Slavná devětadevadesátka sehrála klíčovou roli v šestém i sedmém duelu semifinálové série mezi Kings a Leafs a do finále proti Montrealu nakonec postoupili Králové. To už je ale jiný příběh.
A jaké příběhy napíše letošní souboj mezi Montrealem a Torontem? Dočkáme se výkonů, které se zapíší do historie?
