Vítěz nad smrtí. Neuvěřitelný život Clinta Malarchuka

Býval velmi slušným gólmanem, v NHL odchytal mezi lety 1981 a 1992 přes tři stovky zápasů za Quebec, Washington a Buffalo. Byl odolný vůči bolesti jako málokdo, patřil mezi muže, co neznají strach. V hokejovém prostředí platil za oblíbeného parťáka. V osmdesátých letech byl znám nejen svými zákroky, ale také svými pěstmi. Clint Malarchuk byl zkrátka dokonalý Cowboy Goalie, jak zněla jeho přezdívka.
Vyzařoval z něj klid, vypadal, jako by byl naprosto imunní vůči tlaku, který provází život profesionálního hokejového brankáře. Za jeho šedozelenýma očima se ale skrývaly těžké vnitřní bitvy, které musel vybojovat. Hned dvakrát se díval pěkně zblízka do tváře smrti, vždy jí ale dokázal uniknout. I když je vlastně zázrak, že je stále ještě mezi námi. Jeho příběh je vskutku neuvěřitelný…
Sužován vysilujícími projevy duševní nemoci se snažil ze všech sil přežít v prostředí sportu, kde se tehdy o těchto věcech příliš nemluvilo. Měl rád hokej a hokejová komunita měla ráda jeho. Ale ani milovaný sport mu nedokázal pomoci, spíš naopak. Právě při hokeji málem zemřel a tahle událost ho natrvalo poznamenala. Dnes mu jeho dvě rande se smrtí připomíná jizva na krku a kulka v hlavě.
Hokej jako únik od tyranského otce
Jako mnoho jiných kluků v Kanadě byl hokejem posedlý. Od úsvitu do soumraku se proháněl po venkovním kluzišti a představoval si, jak hraje své imaginární zápasy. Slunce už dávno zapadlo, ledovou plochu osvětloval jen měsíc, všichni ostatní už zamířili domů na večeři, on ale zůstával venku pod hvězdami. Tady byl skutečně doma. Kluziště možná patřilo městu Edmonton, ale bylo to jeho hřiště, jeho bezpečný přístav.
Hokej pro něj znamenal víc, než pro jeho vrstevníky. Nebyla to jen zábava, kterou miloval, byl to především únik z reality. Když mu bylo třináct, dlouhé noci proplakal. Jakmile jeho opilý otec přišel domů, třásl se strachy. Dodneška si pamatuje ten řev, když jeho otec jednoho zimního večera vymlátil kladivem okna.
Brácha Garth už se od nich odstěhoval, sestra Terry se měla brzy vdávat, manželství jeho rodičů bylo před krachem. A on musel pomáhat matce s prodejem nábytku, aby vůbec zaplatili účty. Na ledové ploše ale mohl všechny tyhle starosti hodit za hlavu.
Sběrem lahví si vydělal na svoje první brusle a betony, které vždy s láskou opečovával a čistil, aby pořád vypadaly jako nové. A tyhle betony jej vynesly až mezi nejlepší mladé brankáře ve městě. Tvrdě pracoval, běhal a trénoval, vybudoval si pověst tvrdého hocha. Zároveň byl ale oblíbeným týmovým klaunem, vždycky rád nachytal spoluhráče nějakým žertíkem.
V juniorském týmu Portland Winter Hawks si vysloužil pozornost skautů z týmů NHL. Nakonec byl draftován týmem Quebec Nordiques a v osmdesátých letech patřil ke stálicím NHL. Na trénincích dřel jako nikdo jiný. Přesto se do paměti fanoušků více než svými výkony zapsal úrazem, který se stal jednoho březnového večera roku 1989.
Jen o vlásek unikl smrti během zápasu
Ve staré hale Memorial Auditorium v Buffalu sledovalo patnáct tisíc fanoušků jeho boj o život.
Útočník St. Louis Steve Tuttle si to v závěru první třetiny namířil k brance, německý zadák Uwe Krupp se jej snažil zastavit. Dvojice v rychlosti narazila do Malarchuka. Ten sice necítil ostří brusle, ale ihned uviděl potoky krve řinoucí se z jeho krku jako v nějakém hororu. Fanoušci doslova omdlévali hrůzou. Obklopen hráči si ihned sevřel krk, televizní kameramani dostali pokyn zabírat něco jiného. Útočník Blues Rick Meagher křičel o pomoc.
Jako první přispěchal Jim Pizzutelli, zdravotník z Vietnamské války a tou dobou jeden z trenérů Sabres. Ten přitlačil na prořízlé hrdlo ručník. „Jime, je to krční tepna,“ vysoukal ze sebe Malarchuk a vybavil si, co o podobném úrazu kdysi četl. „Mám tři minuty,“ dodal. Byl si prakticky jistý, že zemře.
A myslel na to, že jeho máma se na zápas dívá doma v Calgary. Vstal a dvířky za brankou zamířil do útrob stadionu. Pokud by se to nestalo v první, ale až ve druhé třetině, musel by přejet celé kluziště až na druhou stranu. Možná by vůbec nedojel a vykrvácel někde za modrou čárou.
V šatně mu doktor vší silou klekl na krvácející krk. „Dej vědět, až se budeš potřebovat nadechnout,“ řekl jen. Po pár vteřinách vždy lékař polevil, aby zraněný gólman mohl dýchat. Pokaždé přitom vystříkl z rány proud krve. Takto to pokračovalo i cestou do nemocnice, teprve tam z něj sestry sundaly hokejovou výstroj.
Hodinu a půl trvající operace mu zachránila život. Lékaři opravili poškozený sval a žílu, brusle jen o pouhý milimetr minula jeho hrtan. Pokud by se zařízla jen o malinko hlouběji, byl by s jistotou mrtev.  Příštího dne odpoledne už ale předstoupil před novináře a vtipkoval. Říkal jim, že žádal doktory, aby jej stihli zašít včas na třetí třetinu…
Ačkoli přiznal, že nebude snadné vrátit se do branky, slíbil, že bude připraven. „Když vás shodí kůň, prostě nasednete zpátky,“ řekl. Dva dny po hrůzostrašném incidentu mu aplaudovala vyprodaná aréna Sabres. Malarchuk, stále oslaben ztrátou velkého množství krve, zamával fanouškům, kteří mu připravili ohromné ovace. Když soupeři z Vancouveru uznale klepali hokejkami o led, třásl se po celém těle.
Úzkost a deprese
Ta pravá noční můra měla ale teprve přijít. Gólman se začal uprostřed noci zpocený budit hrůzou, držel se za krk a lapal po dechu. Dostavila se úzkost a deprese, často byl naštvaný, hlavou se mu dokola honily stejné myšlenky.  Přes heroický návrat na led začala jeho kariéra uvadat. Jeho výkony byly přinejlepším průměrné.
V noci býval unavený, ale nebyl schopen odpočívat a relaxovat. Na trénink přicházel vyšťavený, oči červené únavou. Začal brát léky, po kterých se mu třásly ruce. Obsedantně-kompulzivní porucha, zněla diagnóza. To je onemocnění, kdy se člověk nedokáže zbavit vtíravých myšlenek a má nutkání dokola opakovat určité činnosti, například mytí rukou. Nebo třeba pořád a pořád dokola kontroluje, jestli vypnul plyn, zamknul dveře apod.
Zvěsti o jeho nemoci se rozšířily napříč ligou. Když projížděl kolem střídačky soupeře, často na něj pokřikovali, ať si vezme další pilulku. On odpovídal po svém, jako to dělal vždycky – tedy svými pěstmi. Stále častěji byl posílán na farmu, než jeho kontrakt se Sabres v roce 1992 vypršel.
Když bylo jasné, že se jeho kariéra chýlí ke konci, pokusil se mu pomoci jeho bývalý kouč a přítel Rick Dudley, tou dobou na střídačce San Diega z IHL. Malarchuk usoudil, že by mu přesun na západ mohl pomoci. Byla to pro něj vítaná změna prostředí. Hokej už pro něj ovšem přestal být bezpečným útočištěm, jakým býval dřív. Jednoho dne nakráčel do Dudleyho kanceláře a svému příteli narovinu řekl: „Ricku, nevím, co to se mnou je.“
„Nedělej si starosti s hokejem, nelam si hlavu s tím, jestli mě necháváš ve štychu. Seženeme ti pomoc,“ odpověděl Dudley, jenž věděl o Malarchukově minulosti a jeho vnitřním boji s démony.
Psychiatři nakonec dokázali jeho stav zlepšit natolik, že v roce 1993 nastoupil do nově vzniklého týmu IHL Las Vegas Thunder. Jako veterán s mnoha zkušenostmi z NHL měl být tváří klubu. Nedaleko Vegas se usadil, koupil ranč s koňmi. Na ledě začal opět připomínat toho starého dobrého gólmana. Potřetí se oženil, často trávil čas se svými dětmi z předchozích manželství. Ve třiatřiceti se mu ozvali Bruins, že by jej chtěli vytáhnout zpátky do NHL.
Dalších deset let se mu dařilo držet deprese pod kontrolou. V roce 1996 ukončil kariéru a začal pracovat jako asistent trenéra. Později se na Floridě jako trenér brankářů sešel se starým známým Dudleym. Opět hýřil vtipem. V roce 2004, když pracoval na farmě Panthers v San Antoniu, poznal Joanie Goodleyovou, instruktorku bruslení a jak se později ukázalo, svou osudovou ženu. Vzali se v roce 2006. Hodně času trávili na ranči, smáli se. Zdálo se, že Clint Malarchuk je nejšťastnější za hodně dlouhou dobu.
Rvačky, léky, alkohol
Někdy tou dobou se ale začalo všechno zhoršovat. Už zase nebyl schopen čelit každodenním životním stresům. Měl problémy se spánkem, nechtěl vycházet z postele, vrátily se deprese. Dělal si starosti o peníze, bál se, že se rozpadne i jeho čtvrté manželství. Přestal navštěvovat doktory, byl neustále naštvaný. Na ostatní, že se mu snaží porozumět, a také na sebe za to, že není dostatečně silný.
Choval se násilnicky, často se v baru popral s neznámými lidmi. Joanie musela několikrát odejít k přátelům. Jednou jí při výměně názorů Malarchuk řekl, že přemýšlel o sebevraždě. Jakmile se uklidnil, snažil se ji ujistit, že by to nikdy neudělal. Kdyby prý měla někdy pocit, že je toho schopen, měla zavolat Dudleymu. Tomu jedinému věřil.
V roce 2007, uprostřed rozehrané sezóny, opustil Dudley práci asistenta GM v Chicagu a vydal se do Nevady, aby opět zachránil starého kamaráda. Když jej konečně dokázali přimět k návštěvě doktora, utekl z čekárny. Během čekání se omluvil, že si odskočí, a vypařil se. Když jej později našli, právě jej policisté vyváděli z baru.
Vpálil si kulku do hlavy
Absolutně nebyl schopen svoji nemoc kontrolovat. Bral prášky, zapíjel je alkoholem. Tak to šlo asi rok.Napětí se stupňovalo, Joanie zůstávala v hotelu. Jednoho říjnového dne roku 2008 se mu pokoušela dovolat, ale nebral telefon. Vyděšená se vydala na jejich ranč, ale dům byl prázdný. Nakonec jej našla v kůlně, jak hledí na hory, pušku položenou na stole před sebou.
„Co to děláš?.“ zeptala se udiveně. „Lovím zajíce,“ odvětil. Po krátkém rozhovoru, na jehož obsah si ani jeden z nich přesně nepamatuje, se opět začali hádat. „Už dál nemůžu. Nedokážu vypnout svou hlavu. Nemůžu se sebou žít. Přeju si, abych byl pryč,“ řekl Malarchuk, než sáhl po zbrani. Možná si myslel, že je prázdná, možná chtěl jen ukázat, že to myslí vážně. Dřív než Joanie stihla křičet nebo zasáhnout, ozval se výstřel.
Ačkoli se nejprve o incidentu hovořilo jako o nešťastné náhodě při lovu zajíců, Clint i Joanie později přiznali, že se jednalo o pokus o sebevraždu. Kulka prolétla bradou, skrz kost, svaly a nervy zoufalého muže. Prošla dutinou za nosem, a prostorem mezi očima si to zamířila k té šedé věci, která nás drží při životě. A pak se zastavila. Perfektně zapadla mezi oči a zůstala uvízlá před mozkem. Kdyby si vybral zbraň větší ráže, s větším nábojem, byl by konec. Stejně jako tehdy s proříznutým krkem šlo o milimetry. Jeho srdce ale nikdy nepřestalo bít.
„Je úžasné, že nemám žádné poškození očí ani mozku a jsem stále naživu,“ říká dnes. Přestože jeho boj ještě zdaleka není u konce, už se zase usmívá. Pravidelně chodí na kontroly, přátelé mu často volají a dohlížejí na něj. A on je vděčný, že Joanie je i nadále součástí jeho života. Sleduje její bruslařské tréninky, ona zase navštěvovala ty jeho, když opět začal trénovat gólmany v Calgary. „Ona je to nejlepší, co mne v životě potkalo,“ uvědomuje si.
Dnes šíří povědomí o psychických nemocech a pomáhá druhým
Velice jej ovšem zasáhla nedávná úmrtí bývalých hráčů NHL a ostrých hochů, jako byli Derek Boogard, Wade Belak a Rick Rypien. I na jejich úmrtích se výrazně podepsaly deprese. S posledním jmenovaným se chtěl dokonce osobně setkat, aby se s ním podělil o své zkušenosti s depresemi, ale už nedostal příležitost. „Přál bych si, abych s ním mohl mluvit,“ říká smutně.
V listopadu 2014 vydal autobiografii nazvanou „The Crazy Game“. V USA vyšla kniha s příznačným podtitulem „A Matter of Inches—How I Survived In The Crease And Beyond“. Začal o své nemoci otevřeně mluvit, o mentálním zdraví přednáší na středních školách v Calgary, na konferenci v Bostonu i jinde.
Jizva na jeho krku a kulka v jeho hlavě jsou trvalou vzpomínkou na minulost. Jsou připomínkou toho, že Cowboy Goalie je stále tady, stále se drží v sedle.
Hrůzostrašné zranění Clinta Malarchuka
Clint a Joan Malarchukovi vyprávějí svůj příběh na konferenci v Bostonu, 2015
Foto: Claude Brochu / Wikipedia Commons