Tohle rozhodnutí se docela očekávalo. Přesto kdekdo doufal, že si to ještě rozmyslí a pokusí se naposledy zabojovat o vysněný Stanley Cup. Roberto Luongo se ale rozhodl, že nastal ten správný čas k odchodu. Své důvody vysvětlil v otevřeném dopise fanouškům.
„Je toho hodně, co bych chtěl říci. Tohle bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě a trvalo mi dlouho, než jsem k němu dospěl. Za poslední dva měsíce jsem o tom hodně přemýšlel a poslouchal své tělo. A usoudil jsem, že je ten správný čas opustit sport, který miluji,“ píše čtyřicetiletý Luongo v úvodu dopisu.
„Moc tuhle hru miluji, ale už nejsem schopen podstupovat tu náročnou přípravu. Od operace kyčle před několika lety jsem chodil na každý trénink o dvě hodiny dříve a na zápas pak o tři hodiny dřív. Cvičil jsem dokonce i v noci, i když jsme třeba neměli zápas. Můj život se točil kolem posilování a regenerace, abych byl nachystaný na další zápas. Dělal jsem to, protože tuhle hru miluji,“ pokračuje.
„Obvykle ve třetím květnovém týdnu začínám s přípravou na další sezónu. Tentokrát jsem se ale do tělocvičny vůbec netěšil. A z představy, že někdy v červenci vyjedu zpátky na led, jsem poprvé v kariéře nebyl vůbec nadšený,“ přiznává dvojnásobný olympijský vítěz. „Není to tak, že bych už hokej nemiloval. Ale musím poslouchat své tělo. A tělo si žádá odpočinek.“
Nejhorší chvíle přišla, když měl o svém rozhodnutí říct dětem. „Moc rádi chodí na mé zápasy. Když jsem jim to oznámil, oba plakali. Zlomilo mi to srdce. Plakal jsem s nimi. Bylo to opravdu velmi těžké a smutné,“ říká otevřeně.
O budoucnost Panterů se nebojí. „Jsou blízko k tomu, aby udělali další krok. Mají jednoho z nejlepších hráčů v lize (Barkova) a teď přišel kouč Q. Pro fanoušky Panthers je to vzrušující období a já jsem toho chtěl být součástí,“ smutní.
Čtyřka draftu z roku 1997 začínala svou kariéru u Ostrovanů. Mimochodem, po jeho odchodu zůstávají v NHL už jen poslední dva zástupci onoho draftového ročníku – jednička Joe Thornton a dvojka Patrick Marleau.
Svou kariéru ale rodák z Montrealu rozdělil především mezi dva týmy – Floridu a Vancouver. V obou klubech je rekordmanem mezi maskovanými muži. V historickém pořadí celé NHL figuruje na druhém místě v počtu odchytaných zápasů (1 044) a na třetím místě v počtu výher (489). V 77 utkáních udržel čisté konto. Je s podivem, že nikdy nevyhrál Vezina Trophy. Řadu let totiž patřil k nejužší brankářské špičce NHL.
Největších úspěchů dosáhl na mezinárodní scéně. Dvakrát vybojoval zlatou olympijskou medaili – ve Vancouveru 2010 začal v brance Martin Brodeur, ale převážnou část turnaje (včetně play-off a finále) odchytal „domácí“ miláček Bobby Lou. V Soči o čtyři roky později byl náhradníkem skvěle chytajícího Careyho Price. Dvakrát si také na krk pověsil zlatou medaili ze světového šampionátu.
Nejblíže Stanlěy Cupu byl v roce 2011. Canucks se probojovali až do finále a v sérii s Bostonem vedli 2:0 a 3:2 na zápasy. Nakonec ani to nestačilo. Rozhodující sedmý duel před vlastními fanoušky nezvládli a z poháru se radoval soupeř.
Závěrem dopisu Luongo děkuje těm, kteří mu během jeho dlouhé a úspěšné kariéry pomohli. „Děkuji své ženě, která tady pro mne vždycky byla. Svým bratrům za jejich noční hovory a rady, když se mi zrovna nedařilo. A rodičům za vše, co mi obětovali, hlavně v dětství. Vždycky si udělali čas a vozili mě po stadionech po celém Quebeku,“ píše.
„Měl jsem taky štěstí na několik skvělých trenérů. Když jsem byl mladík, co se snažil udělat si jméno, hodně mi pomohl Frankie Allaire. Ian Clark byl jedním z nejlepších brankářských koučů, s jakými jsem pracoval. Během mého působení ve Vancouveru hrál důležitou roli Rollie Melanson, na Floridě jsem se zase velmi spřátelil s Robem Tallasem,“ děkuje Luongo svým bývalým brankářským trenérům.
„Ať už jsem hrál ve Vancouveru, na Floridě nebo za reprezentaci Kanady, měl jsem možnost hrát se spoustou skvělých hráčů. Ve Vancouveru jsem hrál s bratry Sedinovými a Alexem Burrowsem, který se stal jedním z mých nejlepších přátel. Na Floridě jsem zase krátce zažil Pavla Bureho,“ jmenuje některé bývalé spoluhráče.
Nezapomněl ale ani na fanoušky. „Z celého srdce vám děkuji. Jsem rád, že nejvýraznější momenty mé kariéry jsem mohl sdílet s lidmi z Vancouveru. Ať už to byla jízda do finále Stanley Cupu nebo olympiáda,“ připomněl své největší úspěchy. Ve Vancouveru dělal mimochodem dva roky kapitána, i když oficiálně na dresu céčko mít nesměl. „Tohle město výrazně ovlivnilo mou kariéru i celý můj život a zanechalo v něm nesmazatelnou stopu,“ děkuje ještě jednou fanouškům ve Vancouveru.
Stejně tak si ovšem zamiloval Floridu. „Našli jsme tu domov a budeme tu žít do konce našich životů,“ slíbil. „Jsem hrdý na to, že bydlím v Parklandu. Lidé mi pořád děkují za to, co jsem udělal na ledě i mimo led po té obrovské tragédii na Marjory Stoneman Douglas,“ připomněl tragickou střelbu v místní škole. Právě on se stal jednou z hlavních tváří, která po té nešťastné události veřejně promluvila.
Vždycky se velmi angažoval v místní komunitě, život okolo něj mu nebyl lhostejný. Dobrosrdečný a usměvavý chlapík si uměl získat lidi, nebylo vůbec těžké si ho zamilovat. Nekonfliktní borec, který nezkazí žádnou legraci a dobře vychází se svými parťáky v brankářské dvojici, tak si jej bude hokejový svět pamatovat. A jeho vtipné příspěvky na Twitteru se staly legendárními. Udělat si legraci sám ze sebe, to umí Bobby Lou jako málokdo.
Výběr z Twitteru Roberta Luonga:
Roberto Luongo’s most memorable tweets → https://t.co/Plv8moLYUb pic.twitter.com/IgSr9HcXF5
— Heart of NHL (@HeartofNHL) 27. června 2019
V mládí obdivoval Granta Fuhra. Kdyby nebyl hokejistou, pravděpodobně by byl profesionálním hráčem pokeru. Velký fanoušek irské kapely U2 zatím nemá žádné konkrétní plány do budoucna. „Musím si vzít pár měsíců volno a pořádně si odpočinout. Chci trávit čas s rodinou a být každý den se svými dětmi. Ale hokej mám v krvi, je to můj život. Rád bych zůstal nějakým způsobem u hokeje,“ doufá.
A nevzdává se ani svého snu. „Rád bych zůstal v organizaci Panthers. Sice jsem nevyhrál Stanley Cup jako hráč, ale třeba ho ještě můžu vyhrát v nějaké jiné roli. Sice by to nebylo úplně to samé, ale i tak by to byl pěkný úspěch,“ zasnil se. A asi se v hokejovém světě nenajde nikdo, kdo by mu ten stříbrný pohár nepřál.
Z NHL odchází další výrazná osobnost. A tenhle usměvavý a vtipný chlap v ní bude hodně chybět. Hokejová síň slávy by ho neměla minout. Stejně tak bude jeho dres jednou viset u stropu haly, nebo možná dvou hal. Na tom absence Stanley Cupu a Vezina Trophy nic nezmění.
Díky za úžasných devatenáct let, Strombone!
