Vancouver se těší na Sedin night

Vancouverská Rogers Arena dnes uvidí slavnostní večer. Zaplněná hala se ještě jednou pokloní dvojčatům Sedinovým. Dvaadvacítka a třiatřicítka, kterou nosili na zádech Henrik a Daniel, zamíří ke stropu jejich domovské arény.
Rodina na prvním místě
Dnes si oba užívají rodinného života. Daniel se svou manželkou vychovává tři děti (Ronja, 14, Erik, 12, Anna, 9), Henrikovi dělají radost jeho dva synové (Valter, 12, Harry, 9). Bydlí nedaleko a navštěvují se téměř denně. Hokej jim podle jejich slov nechybí.
„Dokud nezažijete ten první rok bez hokeje, tak si to moc neumíte představit,“ říká Henrik. „Samozřejmě se někdy přistihneme, že nám to chybí, zejména když sledujeme důležité zápasy, jaké se hrají právě teď. Když vidím třeba přesilovku v prodloužení, tak se mi zasteskne,“ svěřil se. „S hraním je ale spojena spousta dalších věcí, a ty mi tedy vůbec nechybí,“ směje se.
„Ničeho nelituji. Možná jsme mohli hrát ještě o nějaký ten rok déle, protože jsme se pořád cítili dobře a bavilo nás to, ale psychicky už to nešlo. Osmnáct dlouhých let jsme pořád dělali všechny ty věci, které jsou potřeba, když chcete být úspěšní, a mentálně se to na nás podepsalo,“ říká Daniel.
Nejšťastnější jsme s dětmi
„Teď jsem rád, když mám pár hodin volno a nic nemusím. Dřív jsme měli všechno nalajnované – tréninky, zápasy, meetingy, cestování. Dvacet let jsme jeli podle rozpisu. Je fajn, že už nemusíme,“ říká Daniel.
„Od doby, kdy se nám narodily děti, se naše životy změnily. Uvědomili jsme si, že hokej není všechno. Myslím, že díky tomu se z nás stali lepší hráči, zároveň jsme se ale vždycky těšili na to, až budeme trávit s dětmi více času. Chtěli jsme je vyzvedávat ze školy a chodit s nimi na kroužky. Když přijdou ze školy, je to pro nás nejšťastnější část dne,“ shodují se.
Nehrají hokej? Běhají!
Na aktivní sport ale bratři nezanevřeli. Loni v květnu třeba zaběhli ve svém milovaném Vancouveru svůj první maraton. Daniel zvládl trať o něco rychleji (3:11:42) než jeho bratr Henrik (3:24:08).
„Byla to katastrofa. Na chvíli jsme museli zastavit, byli jsme úplně vyřízení,“ přiznali. Daniela to ale neodradilo a zkusil si později také amsterdamský maraton. Tentokrát ho zvládl pod tři hodiny (2:57:36). Tímto časem se kvalifikoval na prestižní bostonský maraton v roce 2021.
„Běháme hodně – desítku, půlmaratony – a kromě jednoho případu mě vždycky porazil,“ říká Henrik. „Nejdelší trasy běháme okolo třiceti kilometrů, za týden zvládneme tak stovku,“ prozradil.
Canucks dál sledují jako fanoušci
Svůj milovaný klub samozřejmě nadále sledují. „Bavíme se o Canucks každý den. O tom, co se v klubu děje a jak se mohou zlepšit. Vždycky rozebíráme jejich poslední zápas. Zhruba jednou za dva týdny jdeme do Rogers Areny na kafe a na pokec,“ říkají.
„Když se podívám na jména, která pod stropem visí, na většinu z nich máme osobní vazby. Hráli jsme s Trevorem (Lindenem) i Markusem (Näslundem) a moc to pro nás znamenalo. Stan Smyl je skvělý chlapík, věčně pozitivní a usměvavý. S Pavlem (Burem) jsme se moc nepotkali, ale ti další tři nás hodně ovlivnili,“ říkají před jejich slavnostním večerem.
Památný draft
S městem na pobřeží Pacifiku jsou spojeni už od draftu v roce 1999, kdy šli na řade ze druhé (Daniel) a třetí (Henrik) pozice. Nakonec tu oba společně strávili celou kariéru, odehráli přes 1 300 zápasů a překonali hranici tisíce bodů.
Tehdejší generální manažer Brian Burke předvedl před draftem nevídaný kousek. Canucks původně vlastnili v prvním kole volbu číslo tři. Oba Sedinové se ale netajili tím, že by chtěli hrát spolu. Burke tedy vyměnil obránce Bryana McCabea spolu s budoucím draftovým výběrem do Chicaga, čímž získal právo volit jako čtvrtý.
Poté se dohodl s Tampou na výměně toho čtvrtého místa a dalších dvou „picků“ za celkovou první volbu, kterou ale obratem přenechal Atlantě výměnou za slib, že si Thrashers nevyberou ani jedno ze švédských dvojčat.
Konec jako z Hollywoodu
Také konec jejich kariéry ve Vancouveru byl doslova pohádkový. Poslední domácí zápas proti Arizoně dospěl až do prodloužení. A v nastavení ještě jednou zafungovala tolikrát obehraná spolupráce – Henrik přihrál Danielovi a ten skóroval. Poslední dotek puku v domovské Rogers Areně znamenal poslední gól.
Henrik, který byl vynikajícím tvůrcem hry a nahrávačem, nosil na dresu kapitánské céčko. Drží klubový rekord v počtu asistencí (830). Daniel, který byl spíš zakončovatelem jejich nápadů, je rekordmanem klubu v počtu gólů (393). Pouze jedenáct hráčů v historii NHL odehrálo za jeden klub více duelů.
Dnes to bude jejich večer. Před utkáním s Chicagem budou jejich čísla 22 a 33 slavnostně vyvěšena pod strop haly. Stane se tak v den desátého výročí zahájení ZOH 2010, které se konaly právě zde, v tomto nádherném městě na pacifickém pobřeží.
Přestože nedokázali pro tohle město vyhrát vytoužený Stanley Cup (v roce 2011 chyběla jediná výhra), málokterý hráč znamenal pro svůj klub tolik, co tahle švédská dvojčata znamenala pro Vancouver. Dnešní večer bude patřit dvěma legendárním hráčům a ještě lepším lidem.