Říkali mu „killer“, zabiják. I přes menší postavu vynikal houževnatostí, bojovným srdcem a zabijáckým střeleckým instinktem. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let patřil Doug Gilmour k absolutní ligové špičce. S Calgary vyhrál v roce 1989 Stanley Cup, v Torontu se stal superhvězdou. V popularitě mu mohl mezi fanoušky Maple Leafs konkurovat snad jen Wendel Clark. Zápasy play-off, kdy jde o všechno, miloval. Pro magazín The Hockey News nyní jednapadesátiletý rodák z Kingstonu v provincii Ontario na slavné bitvy o Stanley Cup zavzpomínal.
„Play-off, to byla vždycky moje část roku. Nezáleží na tom, jakou jste měli sezónu, každý si pamatuje jen vyřazovací část. Jestli za sebou máte dobrý, špatný nebo průměrný rok, je jedno. Hlavní je, že máte jízdenku do play-off,“ říká.
„Mezi základní a nadstavbovou částí je obrovský rozdíl. Někteří hráči pozvednou úroveň své hry na úplně jinou úroveň. Jiní, kteří během základní části zářili, v play-off pohasnou. Když prohrajete, jdete domů, to mě vždycky motivovalo. Všichni hrajeme pro to, abychom měli příležitost bojovat o Stanley Cup.“
Sledujte NHLnews také na Facebooku a Twitteru
A jaké jsou podle Gilmoura klíčové faktory úspěchu v play-off?
Odolná psychika a regenerace
„Musíte být mentálně silní a také se dobře starat o své tělo. Potřebujete odpočívat, důležité je také jídlo a voda. Během play-off jsem jedl převážně kuře, steaky a těstoviny. Pil jsem spoustu vody, hydratace pro mne byla nesmírně důležitá,“ odhaluje.
„Nikdy se mi ale nedařilo udržet si váhu. Problém byl v tom, že já nikdy nebyl velký jedlík. Do jídla jste mě museli skoro nutit. Během naší dlouhé cesty v roce 1993 jsme hráli spoustu zápasů rychle za sebou. Připadalo mi, že jsem čím dál menší a menší.“
Trénink
„Můj trénink se od ostatních lišil. Nikdy jsem moc nebyl na vzpírání. Samozřejmě jsem trochu posiloval, ale nepřeháněl jsem to. Zaměřoval jsem se na kardiocvičení, běhal jsem kopečky. Byla to pro mne otázka regenerace. Pokud jsem měl čtyřicetivteřinové střídání, mohl jsem jít po patnácti sekundách znovu na led. Věděl jsem, že vydržím déle než soupeř.“
Odhodlání a vášeň
„Hráči, kteří mají na poháru své jméno, udělali pro vítězství naprosto všechno. Já jsem vždy věděl, kdo proti nám hraje. Snažili se vás zastrašit. Jeden chlap se vám snaží urvat koleno, jiný vám zase málem usekne hlavu. Musíte si být vědomi toho, kdo stojí proti vám. V každém zápase, v každé sérii po vás tvrdě jdou.“
„Taky jsem nebyl žádný andílek. Protože jsem byl menší, musel jsem se chovat tak, aby si soupeř myslel, že jsem blázen, se kterým by si neměli zahrávat. Díky bohu tehdy nebylo všude tolik kamer,“ směje se. „Sekal jsem třeba soupeře zezadu do nohy. Musel jsem nějak přežít.“
Cestování
„Některé hráče ovlivňuje náročné cestování, to ale není můj případ. Někdo používá cestování jako výmluvy, já to ale nikdy ve slovníku neměl. Musíte si na to zkrátka zvyknout, nevnímat to. Sednete do letadla, jíte, doplňujete tekutiny, odpočíváte a přemýšlíte o vašem posledním zápase,“ nabízí svůj recept.
Soustředění
„V play-off se váš život točí jen kolem hokeje. Rodina je v pozadí. Není hezké to říkat, ale já se nikdy během play-off nesoustředil na rodinu. Když jste v rodinném kruhu, jste jako omámení. Samozřejmě třeba sháníte lístky pro rodinu a známé, ale jediné, na co dokážete myslet, je, jak vyhrát další zápas.“
„Můj dědeček zemřel krátce před play-off v roce 1993. Chtěl jsem se vrátit do Kingstonu a být s rodinou, ale kouč Pat Burns mi řekl: Dougie, to nemůžeš, musíš zůstat s námi. Vzal jsem to pozitivně a snažil se hrát svůj nejlepší hokej v životě pro mého dědu. Rodina to chápala.“
Mediální tlak
„Zájem ze strany médií je obrovský, zvláště pak v Torontu a v play-off. Já ale zvýšený zájem nijak nepociťoval. Pokud jsme měli v daný den zápas, vždycky jsem s novináři mluvil. Pokud jsme ale nehráli, Burns jim vždycky řekl, že jsem na své planetě a s nikým jsem nemluvil. Pokud jsem potřeboval, byl jsem v hale, ale s médii jsem nekomunikoval. Pat chtěl, ať jdu domů a odpočívám.“
„Tlak na vítězství je ohromný. V základní části můžete prohrát zápas číslo 38 a vždycky bude zápas číslo 39. Když prohrajete v play-off, může to být konec a vy jdete domů.“
Zdraví a štěstí
Jak otřepané, že? Ale vyhnout se vážným zraněním a mít i kousek toho sportovního štěstí, to jsou faktory, které k úspěšným týmům neodmyslitelně patří. „Zranění mohou vaše šance v play-off pohřbít,“ říká Gilmour. „Většina hráčů udělá cokoli, jen aby zůstali v sestavě, klidně i se zraněním.“
„Pro mne byla nejtěžší vždycky první série. Nezáleží na tom, zda jste favorit nebo outsider. Když jsme v roce 1989 vyhráli Stanley Cup s Calgary, vyhráli jsme v prvním kole rozhodující sedmý zápas proti Vancouveru v prodloužení po odrazu puku od brusle. Měli jsme štěstí. Pak jsme vyřadili Los Angeles ve čtyřech, Chicago v pěti a Montreal v šesti zápasech.“
„S Plameny jsem dostal svoje jméno na pohár. Pochopil jsem, co to znamená postoupit do paly-off a přežít v něm čtyři kola. Tohle je základní cíl každého hráče. A věřte mi, každý by měl být připraven obětovat svou mysl, své tělo a duši, aby mohl ten pohár zvednout nad hlavu.“
