Nezbývá, než sundat z chodeb obrazy, svěsit prapory připomínající čtyři triumfy ve Stanley Cupu a taky čísla šesti největších legend z historie klubu. To všechno zabalit s hokejkami a puky. Příští zastávka je Brooklyn. New York Islanders po 43 letech opouštějí starou halu Nassau Veterans Memorial Coliseum v Uniondale na Long Islandu, od nové sezony už budou hrát v moderním Barclays Centru. Pondělní porážka 1:2 ve Washingtonu v sedmém utkání prvního kola play off uzavřela dlouhou éru na Long Islandu.
Nebezpečně povědomý konec pro tým, který od roku 1994 skončil posedmé za sebou v prvním kole. Obrovské zklamání pro mužstvo, jehož 47 vítězství v základní části bylo nejvíc od sezony 1983-84, kdy vyhrálo 50 zápasů. Mohla za to zranění, zejména v obraně, a taky to, že střelci se kamsi vypařili. V posledních čtyřech zápasech proti Washingtonu skórovali Islanders jen čtyřikrát. Podepsala se na nich i nezkušenost z takových sérií.
„Byla to lekce. Jsem si jistý, že až budeme příště hrát sedmý zápas, půjdeme na to jinak,“ řekl útočník Cal Clutterback. To příště však už bude v novém sídle, 25 mil na západ od jejich starého domova. Islanders v této sezoně vyprodali 31 zápasů, což bylo víc, než za čtyři sezony předtím dohromady. „Byl to náš druhý domov. Je smutné a depresivní, že musíme pryč. Vládla tu neopakovatelná atmosféra, na to nikdy nezapomeneme,“ zavzpomínal obránce Calvin de Haan.
Sledujte NHLnews také na Facebooku a Twitteru.
Takže přejděme k nekrologu: 42 sezon na Long Islandu vyneslo čtyři vítězství ve Stanley Cupu a taky nejdelší sérii NHL, kdy se týmu nepovedlo vyhrát sérii play off – od roku 1993. Slavných postav a momentů bylo požehnaně. A většina z nich se taky vztahuje k nejslavnější éře dynastie, kterou zarazil až nástup Edmonton Oilers s Waynem Gretzkym v čele.
Vedle Bossyho se Smithem se stali symboly nejslavnější éry Bryan Trottier, Denis Potvin, Clark Gillies. Vedle těchto legend taky John Tonelli, Butch Goring nebo Brent Sutter a taky Bobby Nyström, který v play off 1980 rozhodl trefou v prodloužení šestého finále proti Philadelphii a tím to všechno vlastně odstartoval. A v pozadí toho všeho Al Arbour a Bill Torrey, skvělý kouč a prozřetelný generální manažer jako hlavní architekt skvělého týmu, který vybudoval prostřednictvím draftu a taky několika šikovnými výměnami.
Stísněné sedačky a na kostce nad ledem obrazovka možná menší, než má plno dnešních fanoušků doma v obýváku. Zato velmi dobrý výhled ze všech míst v hledišti. To se od nejslavnějších časů nezměnilo, ať v Nassau Coliseu později váleli Pat LaFontaine, Patrick Flatley, Pierre Turgeon nebo Ziggy Pálffy.
Vyhrát čtyřikrát po sobě Stanley Cup se už po Islanders žádnému jinému týmu nepovedlo. Ještě rok před prvním triumfem však vypadli po sedmi zápasech s rivaly z New York Rangem. Před třinácti je potkalo znovu něco podobného v sérii s Torontem, nicméně historie naznačuje, že letošní krutý konec může být nakonec i k něčemu dobrý.
Všechno další se ale už bude odehrávat v hale, kde Islanders zatím sehráli jen dva ospalé přáteláky proti New Jersey, kde je prý výhled z některých míst zakrytý a kostka s moderní obrazovkou nevisí uprostřed na ledem, nýbrž nad jednou z modrých čar. A kde za jednou z branek zůstal otevřený prostor. Na tohle všechno si tým i fanoušci budou muset zvykat.
„Můj otec jezdil hrát do Uniondale v nejslavnějších dobách klubu. Ví, jak těžké tam bylo hrát. Musíme pryč, což je politováníhodné, ale pořád zůstaneme blízko. Není to, jako bychom šli do jiného města, dojíždění nebude nic hrozného,“ chlácholil Griffin Reinhart, draftovaný v prvním kole 2012. Jeho otec Paul Reinhart hrál NHL jedenáct let za jiné kluby, on je budoucnost Islanders. Legendy klubu budou opět shlížet shora na něj i na hráče jako John Tavares a Kyle Okposo, kteří už začali psát další kapitoly historie New York Islanders. Nastal čas konečně obrátit list.
