Na slovíčko, experti. Chcete Světový pohár?

Dnes vám přinášíme první díl pravidelné rubriky „Na slovíčko, experti“, ve které budou naši redaktoři, hokejoví novináři a další odborníci z hokejového prostředí vyjadřovat své názory na nejrůznější témata. Zabývat se budeme nejen aktuálními událostmi, které v danou chvíli hýbou světem NHL, ale také dlouhodobými problémy a nadčasovými tématy. Dnes nás zajímá, jak se naše sestava hokejových expertů dívá na v současnosti diskutované obnovení Světového poháru, tedy turnaje reprezentačních celků, který se na severoamerickém kontinentu a podle pravidel NHL odehrával v letech 1976 – 2004.
Světový pohár, který se konal v letech 1996 a 2004, navázal na tradici Kanadského poháru z let 1976, 1981, 1984, 1987 a 1991. Od konce poslední výluky v roce 2013 se o obnovení tohoto hokejového svátku mluví stále častěji a podle zámořských zdrojů je NHL společně s hráčskou asociací NHLPA a Mezinárodní hokejovou federací IIHF blízko dohodě. Vzkříšení kdysi tak prestižního a slavného turnaje by mělo být téměř hotovou věcí. Zároveň se však naskýtá otázka, zda by při obnovení Světového poháru NHL souhlasila s účastí svých hráčů na ZOH v letech 2018 a 2022.
Turnaj pod pěti kruhy, kterého se hráči severoamerické ligy účastní od roku 1998, přinesl spoustu nezapomenutelných okamžiků. Český fanoušek má jistě dodnes v paměti slavné Nagano, v Salt Lake City a ve Vancouveru došlo na souboj zámořských velmocí, ve finále v Turíně se odehrálo zase severské derby, vydařený byl i letošní olympijský turnaj v Soči.
Kanadský a později Světový pohár však nabídl také celou řadu úchvatných bitev. Z paměti tuzemských fanoušků nevymizí, jak v roce 1976 na prvním ročníku šokovali hráči Československa výhrou nad domácí Kanadou a postupem do finále.
V roce 1996 dokázali Američané po úvodní finálové porážce dvakrát porazit kanadského rivala na jeho půdě. Hráči jako Mike Modano, Pat LaFontaine, Brett Hull, Mike Richter, Brian Leetch, Chris Chelios nebo John LeClair tehdy navázali na slavný „zázrak na ledě“ z Lake Placid 1980 a inspirovali další generace amerických kluků a dívek.
Rok 1987 zase přinesl dech beroucí finálovou sérii mezi Kanadou a SSSR. Všechny tři finálové zápasy skončily shodně výsledkem 6:5, obě úvodní finále dospěla až do prodloužení. V sestavě javorového listu tehdy bylo dvanáct současných členů Hokejové síně slávy, nechyběli Wayne Gretzky, Mario Lemieux, Paul Coffey, Ray Bourque nebo Mark Messier. Proti nim stála našlapaná rudá mašina v čele s Makarovem, Larionovem, Krutovem či Fetisovem. Hra se přelévala ze strany na stranu v úchvatném tempu, oba hvězdné týmy neustále nutily soupeře jít na samotné hranice svých možností.
Existuje lepší způsob, jak po nudném létě navnadit fanoušky na nový ročník NHL, než gigantický turnaj reprezentací za účasti největších hvězd, to vše v příznivém podzimním termínu? Určitě ne. Vždyť vzpomínky na Canada Cup jsou živé i po několika desetiletích.
Redaktoři nhlnews.cz dostali spolu s uznávaným hokejovým novinářem, televizním komentátorem, šéfredaktorem největšího evropského časopisu o NHL a bývalým československým reprezentantem následující otázky. Jste pro obnovení Světového poháru nebo by se měli nejlepší hráči světa setkávat jen na olympijských hrách? Jaká je Vaše nejsilnější vzpomínka na Canada Cup/World Cup?
Petr Novotný, šéfredaktor časopisu ProHockey
Vím, že tenhle názor nebude zrovna populární, protože olympijské hry u nás mají ohromnou prestiž, ale za současných podmínek bych dal spíš přednost World Cupu před olympiádou. Olympijská sezóna je pro hráče NHL obrovsky náročná. Liga má kvůli olympiádě hodně zhuštěný program (běžně se hrálo pět zápasů v osmi dnech). Hráči pak místo odpočinku během víkendu All-Stars musí přeletět na druhou stranu zeměkoule, tam odehrát nesmírně těžké zápasy a zase letět zpátky. Neúměrně se zvyšuje riziko zranění. Pokud se někdo vážně zraní na olympiádě, nestihne play off.
U World Cupu zasahování do sezony odpadá. Když se někdo zraní, do play off se většinou stihne uzdravit. A také by se ti nejlepší hráči před začátkem základní části výborně rozehráli. NHL kdysi žádala, aby byl hokej zařazen do letních olympijských her. Byť se to může zdát absurdní, ten požadavek byl ze strany zámořské soutěže zcela logický. Nehledě na to, že by takové uspořádání pomohlo propagaci hokeje i v nehokejových zemích. Takže kdyby bylo jen na mně, udělal bych to takto – přesunul bych olympijský hokejový turnaj do letní olympiády a zároveň bych každé dva roky pořádal World Cup. Špičkového hokeje za účasti nejlepších hráčů přece není nikdy dost, ne?
A mé vzpomínky na World Cup (na Canada Cupy si totiž zase tolik nepamatuju)? Vzpomínám na náš debakl s Německem v roce 1996, kdy na led dokonce létaly plechovky od spravedlivě naštvaných fanoušků. Pak na báječný hokej v podání USA, kdy jsem fascinovaně sledoval úžasné pasy Douga Weighta a dravost a přímočarost Billa Guerina. A pak samozřejmě na fantastické utkání Česko – Kanada na posledním World Cupu, kdy jsme bohužel padli v prodloužení. Patrik Eliáš hrál tehdy podle mě nejlepší hokej v životě.
Pavel Bárta, hokejový expert, deník Sport
Světový a původně Kanadský pohár byl po olympiádě nejlépe obsazeným turnajem, startovali na něm nejlepší hráči. Tím, že probíhal ještě před zahájením sezóny, nebyli všichni ještě patřičně vyladění a ve formě, ale pokaždé to byla prvotřídní pecka. Hlavně v zámoří přikládali World Cupu velkou vážnost, Američané dodnes přikládají triumfu nad Kanadou ve finále v roce 1996 přímo historický význam.
Celou legraci zaštiťovaly NHL a NHLPA, jimž posloužil nejen jako způsob prezentace, ale také jako zdroj zisku. Hrálo se podle jejich not, nebyl tedy problém třeba s hráčskými pojistkami jako při mistrovství světa, kam přijedou ze zámoří jen ti, kteří jsou volní a ještě nechtějí končit sezonu. Šampionát spadá pod IIHF, hraje se každoročně, takže to není takový svátek, jakkoli jej evropští fanoušci a hráči berou prestižně.
World Cup zase nemá tradici, už proto, že se koná velmi nepravidelně. Výstavní skříní zůstává olympiáda, jenže problém spočívá v tom, že NHL má pořád menší chuť tam svoje hráče pouštět. Vzkříšení Světového poháru tedy může být jistá úlitba, aby byla povolnější. Hráči budou mít práci navíc, ale fanoušci to určitě přivítají. Byla by to vlastně jediná možnost vidět hvězdy ze zámoří takhle pohromadě.
Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl zúčastnit posledních tří ročníků, dvakrát jako novinář a naposledy na opačné straně jako media manager českého národního mužstva. Už tím, že se i styk s médii řídí pravidly NHL, to byl pokaždé skvělý zážitek. Přímo v kabině se přece jen pracuje líp než v ohradách, které dělí hráče a novináře při šampionátech a na olympiádě.
Když jsem v roce 1991 poprvé v životě stál pár centimetrů od Wayna Gretzkyho, klepala se mi ruka, v níž jsem držel diktafon, povídání s Markem Messierem už pak proběhlo víc v klidu. Eric Lindros byl tehdy ještě osmnáctiletý cucák, co odmítl hrát za Quebec, který ho draftoval. Zápas Kanady s Ruskem se hrál právě tam a já byl u toho, od diváků to tehdy pěkně schytal.
V Montrealu jsem se potkal s Petrem Svobodou, jehož chtěli do kanadského týmu, s Canadiens se připravoval i tehdy mladičký Vladimír Vůjtek. Zažil jsem ještě starou halu Forum a taky Maple Leaf Gardens v Torontu. Na člověka tam dýchala atmosféra, jakou v moderních arénách už nenajdete.
O pět let později to byl v českém podání propadák, tak jsem byl rád, že jsem z toho všeho vypadnul na play off turnaje do Kanady. Lindros jako lídr Kanadu k vítězství nedovedl a místní noviny psaly, jak jim Američané ukradli jejich hru.
Z roku 2004 mi zase nejvíc utkvěla v paměti skvělá výhra nad Švédy ve Stockholmu a trochu nečekaná cesta do Toronta na semifinále s Kanaďany. Nedlouho před turnajem tragicky zahynul Ivan Hlinka, celý tým měl na dresech nášivky s číslem 21, které nosil v reprezentaci, a Robert Reichel, jenž ji míval na dresu taky, hrál s dvaadvacítkou. Bylo to poslední vystoupení velkého kapitána v reprezentaci. Bohužel, u rozhodující branky Vincenta Lecavaliera se nachomýtl zrovna on. Nicméně Kanaďani přiznali, že tak jako Češi je nikdo neprocvičil. A to při nich ještě stáli všichni svatí, včetně rozhodčích…
František Kaberle st., bývalý reprezentant, dvojnásobný mistr světa, finalista Kanadského poháru
Zúčastnil jsem se prvního ročníku Kanadského poháru v roce 1976. Jednalo se o první oficiální měření sil nejlepších hokejistů z celého světa. Ohlasy byly vynikající, od hotelů, přes organizaci až po hokej, všechno bylo bezva. Hrálo se krátce po letní olympiádě v Montrealu. Bydleli jsme v hotelu Four Seasons, který byl otevřen právě pro OH.
Moc rád na to vzpomínám, i když jsem ani jednou nezasáhl do hry. Naši kluci hráli dobře a trenéři neměli důvod šestici beků měnit, já byl jako sedmý.
Celosvětové porovnání hokejové kvality je vždycky dobré. Mistrovství světa Kanaďany nezajímá, oni mají svůj Stanley Cup. Canada Cup byl výborný turnaj a věřím, že bude výborný i teď. I když tehdy to byla pro fanoušky na celém světě novinka, že proti sobě hrají nejlepší hokejisté z celého světa. Ale líbí se mi i to, když hráči z NHL hrají na olympiádě, fanoušci to chtějí vidět.
Jan Velart, hokejový komentátor, Nova Sport
Přiznám se, že myšlenka Světového poháru mě nikdy nenadchla. Narušuje zaběhnutý řád, vnesla by chaos do přípravy na novou sezónu, což je kritické období pro všechna mužstva. Olympijské hry jako vrchol čtyřletky mi s mistrovstvím světa každý rok stačí.
Pavel Krupička, redaktor nhlnews.cz
Dlouhodobě jsem příznivcem myšlenky čtyřletého cyklu (Světový pohár – MS – ZOH – MS). Každá sezóna má mít jediný vrchol. Když národní svazy kývnou NHL jako pořadateli World Cupu na účast, mohla by být liga sdílnější při posílání svých hokejistů na olympiádu. Jen IIHF si asi svůj roční pravidelný zdroj příjmů (MS) nenechá sebrat.
Martin Hrubý, redaktor nhlnews.cz
Jsem pro obnovení poháru a je ostuda, že se o jeho pokračování seriózně diskutuje až teď (deset let po posledním ročníku World Cupu). Podle mého názoru už ze strany NHL, tedy majitelů klubů, vyprchalo nadšení uvolňovat hráče na OH uprostřed rozběhnuté sezóny, finančně se jim to nevyplatí. Dále je tu velké riziko zranění klíčových hráčů těsně před nejdůležitější částí sezóny.
Samozřejmě, že jako hokejový fanoušek bych byl nejraději, kdyby docházelo ke konfrontaci nejsilnějších hokejových týmů planety co nejčastěji. Jsem pro, aby ti nejlepší hráli také na OH. Přál bych si zažít Summit Series 72 v novém provedení, tedy velkou sérii mezi Kanadou a Ruskem. Crosby a Stamkos proti Ovečkinovi s Malkinem, to by byla paráda, a nemuselo by se hrát zrovna na osm zápasů. Kdyby se třeba odehrály dva zápasy v Kanadě a dva v Rusku, určitě by bylo na co koukat.
Na Kanadské poháry mám ty nejhezčí hokejové vzpomínky. Byla to jedinečná příležitost vidět v akci všechny přední týmy světa v nejsilnějších sestavách. Komunisti nám profesionální hokej nabízeli pouze v omezené podobě. Zápasy z NHL se nevysílaly vůbec, proto každý skalní fanoušek ledního hokeje čekal na další ročník Canada Cupu jako na smilování boží. A turnaj Alana Eaglesona je nikdy nezklamal. Vždycky nabídl neuvěřitelné zážitky, bylo jich skutečně hodně. Klání mezi Kanadou a Sovětským svazem v semifinále Kanadského poháru v roce 1984 a všechny tři finálové bitvy o tři roky později, to byly skutečně infarktové zápasy.
Roman Blaha, redaktor nhlnews.cz
Jsem jednoznačně pro vzkříšení Světového poháru. Určitě by se měl celý turnaj odehrát v Kanadě, lepší místo pro hokej na světě nenajdete. Nelíbilo se mi, když se některé zápasy hrály ve Švédsku, další v Německu apod. Ten turnaj má dlouholetou tradici a neopakovatelnou atmosféru, vzpomínají na něj celé generace fanoušků. A patří zkrátka do Kanady. Chybí mi také původní trofej ve tvaru javorového listu.
Podzimní termín před zahájením sezóny NHL je ideální, nemusí se přerušovat rozběhnutá soutěž pár týdnů před play off. Soupeření světových velmocí v nejsilnějším možném složení se prostě nikdy neomrzí.
Už jako kluk jsem zápasy Canada Cupu hltal v televizi, finálovou sérii mezi Kanadou a SSSR z roku 1987 dodnes považuji za nejskvělejší hokejové bitvy historie (zastánci Nagana prominou). To byl zkrátka neuvěřitelný hokej! Tehdejší napjatá atmosféra mezi západem a východem dodávala těmto soubojům na prestiži, na obou stranách se proháněli prvotřídní hokejisté. Vidět, jak vedle sebe bok po boku válí Wayne Gretzky a Mario Lemieux, to bylo něco neskutečného. Celou akci před rozhodujícím gólem Lemieuxe mám dodnes živě před očima.
Výborné byly i finálové série mezi Kanadou a USA v letech 1991 a 1996 a pochopitelně hned první ročník s výraznou československou stopou v roce 1976. Poslední turnaj v roce 2004 byl zase emotivní v tom, že krátce před jeho začátkem zahynul Ivan Hlinka.
Ačkoli je jasné, že bitvy mezi Kanadou a Ruskem budou mít těžko stejný náboj jako tehdy, má tenhle turnaj svůj smysl a měl by mít pevné místo v hokejovém kalendáři. Každoroční soupeření  hráčů, kteří vypadnou z play off o Stanley Cup, na turnaji zvaném Mistrovství světa, není reálným ukazatelem rozložení sil v mezinárodním hokeji.
Olympijské hry jednou za čtyři roky jsou pro fanoušky málo. Pokud skutečně dojde k obnovení Světového poháru, bude účast hráčů NHL na ZOH na zvážení. Osobně chápu námitky majitelů klubů na přerušování soutěže, ale z pohledu fanouška bych ani v tomto případě účast hráčů pod pěti kruhy nezavrhoval. Ideální by bylo pořádat MS jen v lichých letech a v těch sudých střídat World Cup a ZOH.