Už je to pořádně dlouhá doba, co jsme slyšeli novinky z jeho života. Býval hvězdou NHL a letos v listopadu bude naprosto zaslouženě uveden do Hokejové síně slávy v Torontu. Nyní, po dlouhých letech v ústraní, Paul Kariya poprvé veřejně promluvil o svém životě po kariéře. V rozhovoru pro stanici TSN se rozpovídal o svém zdravotním stavu a veselé povídání to tedy nebylo…
Bývalý vynikající útočník otevřeně hovořil o tom, jak otřesné poškození mozku během kariéry utrpěl. Když si člověk uvědomí, jakým gentlemanem na ledě i mimo led tento chlapík byl, vhání mu tahle zpověď slzy do očí. Je naprosto šokující slyšet, kolik mozkové funkce ztratil od chvíle, kdy pověsil brusle na hřebík.
Sledujte NHLnews také na Facebooku a Twitteru.
„Když mne na konci kariéry testovali, klesl jsem o více než šedesát procent,“ odhaluje krutou pravdu. Později podstoupil ještě další vyšetření a výsledky byly naprosto průkazné. „Když mne testoval další doktor, dali mi všeobecný test pro lidi mé věkové skupiny. Dosáhl jsem percentilu 25,“ říká v rozhovoru Kariya.
Možná vás ten údaj na první pohled nepřekvapí. Že špičkový sportovec nemusí mít zrovna excelentní výsledky v podobných testech, je v pořádku. Nicméně je třeba si uvědomit, že Kariya vskutku nebyl žádný hlupák. Studoval na University of Maine a byl dost dobrý na to, aby byl přijat i na prestižní Harvard. Minimálně šest prokázaných otřesů mozku mu však ukončilo jeho skvělou hokejovou kariéru a prakticky mu zničilo život.
Od chvíle, kdy v roce 2011 oficiálně ukončil kariéru, stál na bruslích jedinkrát. Dnes dvaačtyřicetiletý Kariya se stáhl do ústraní a hokejová komunita o něm neměla žádné zprávy, na veřejnosti se prakticky neobjevoval. V NHL stihl odehrát 989 utkání, v nichž si udržel průměr přesně bodu na zápas, soupeřům nasázel přes 400 branek (402).
Embed from Getty Images
Michael Farber z TSN, který přispívá také do magazínu Sports Illustrated, zná Kariyu od roku 1994, kdy útočník reprezentoval Kanadu na ZOH v Lillehammeru. „Poté, co ukončil kariéru, zůstal jsem s ním v kontaktu. Vždy jsem mu říkal, že se za ním zastavím a přinesu kameru, on ale vždy odpověděl, ať prostě jen přijdu normálně na večeři. O otřesech mozku se nechtěl bavit, byla v něm pochopitelná hořkost,“ řekl novinář.
„Jakmile bylo oznámeno, že bude uveden do Síně slávy, řekl jsem mu, že teď už nemá jinou možnost. A on souhlasil, že ten rozhovor uděláme,“ odhaluje Farber, jak tato šokující zpověď vznikala. „Nikdy nechtěl být veřejně známou osobou. Je velmi uzavřený, samotářský, a chtěl, aby to tak zůstalo. Trvalo mu pár let, než začal být zase sám sebou,“ říká novinář.
Nechvalně známým se stal především hit, který mu v šestém utkání finále Stanley Cupu v roce 2003 uštědřil Scott Stevens. Zadák New Jersey trefil nic netušícího Kariyu do hlavy poté, co nahodil puk do útočného pásma. Útočník Anaheimu upadl na led a přibližně minutu se vůbec nehýbal. „Spousta lidí si vybaví především tento moment. Byl jsem tam a myslel si, že je mrtvý. Mohl být mrtvý. Nedýchal a většina lidí v Honda Center také ne. Měli jsme šílený strach,“ vzpomíná Farber.
Nakonec přece jen otevřel oči a odjel do kabiny, za pár minut byl ale zpátky na ledě. Dokonce ten zápas fantastickou střelou rozhodl a udržel naděje Kačerů na Stanley Cup. O čtrnáct let později Kariya přiznává, že si z onoho zápasu nepamatuje vůbec nic.„Vůbec neví, jak ten gól dal, a nepamatuje si ani, že hrál v zápase číslo sedm v New Jersey,“ říká Farber.
Kariyova kariéra už po tomto hitu nikdy nebyla jako dřív. Nicméně tohle nebyl první vážný úraz hlavy, který sympatický Kanaďan utrpěl. Už o šest let dříve, v roce 1997, jej surově krosčekoval do tváře zadák Chicaga Gary Suter. Ano, ten Suter, který se „proslavil“ tím, že z Kanadského poháru v roce 1991 vyřadil Waynea Gretzkyho.
Embed from Getty Images
„Bylo to před Naganem a Kariya byl v té době možná nejlepším hokejistou světa. Bylo mu teprve čtyřiadvacet a byl prostě neskutečný,“ ohlíží se Farber za okamžikem, kdy se všechno změnilo. „Na levém křídle tehdy v NHL zářili třeba Shanahan, Tkachuk, LeClair nebo Robitaille, ale Kariya byl lepší. Pětkrát byl v All-Star týmu sezóny, z toho třikrát v prvním a dvakrát ve druhém,“ připomíná.
„Kdyby v Naganu hrál, byl by to náramný příběh, vzhledem k jeho japonským kořenům. Taky by možná pomohl Kanadě překonat Dominika Haška, kdo ví. Byl tehdy prostě neuvěřitelný. Po tom zranění už to nebyl ten stejný hráč,“ říká smutně Farber.
„Neuvidíte ho, jak někde vhazuje slavnostní buly, není žádným mluvčím v otázce otřesů mozku. Nechce se takto angažovat. Je mu dobře tam, kde je. Hokejový svět bude ale šťastný, až jej v listopadu uvidí v Torontu,“ uzavírá smutné téma Farber.
„Poprvé od chvíle, co skončil, vyjede na led ve výstroji. Jednou už bruslil, ale to bylo pouze s jeho neteří,“ prozrazuje Farber. Uvedení do Síně slávy si tento sympatický kluk a skvělý hokejista nepochybně zaslouží. Po velmi dlouhé době bude zase Paul Kariya v záři reflektorů. Snad si slavnostní večer po boku svého dlouholetého přítele Teemu Selänneho užije.
