Když Jean-Sebastien Giguere v polovině srpna avizoval odchod do sportovního důchodu, definitivně skončila také jedna éra dějin NHL. Kanadský brankář byl posledním z aktivních hráčů, kteří v minulosti spojili svůj osud s Hartford Whalers. Komentátor Chuck Kaiton, který se na Velrybáře specializuje i po jejich přestěhování do Caroliny, při té příležitosti sestavil All-Star tým klubové historie.
Do klece postavil Mikea Liuta, jenž za Whalers chytal ve druhé polovině osmdesátých let. Zažil zde tedy jejich nejpovedenější sezónu 1986-87, kdy v základní části nasbírali 93 bodů z 80 startů a ovládli Adamsovu divizi. Liut ve zmiňovaném ročníku skončil druhý v hlasování o Vezinovu trofej a obsadil třetí místo mezi kandidáty na Hartovu trofej. Průměr inkasovaných branek 3,23 může vypadat hrozivě, ale v tehdejší době stačil na devátou příčku statistik maskovaných mužů.
Do hvězdné obrany by podle Kaitona patřili Mark Howe a Ulf Samuelsson. Prvně jmenovaný byl součástí party, která v roce 1979 absolvovala přechod z WHA do NHL, a přestože si oproti statistikám z konkurenční soutěže pohoršil, v premiérové sezóně si díky 24 brankám a 56 asistencím udržel průměr nad bod na utkání. Za Hartford si zahrál spolu s otcem Gordiem a bratrem Martym.
Samuelsson oblékal dres Velrybářů rovněž ve druhé polovině osmdesátých let, než byl v březnu 1991 vyměněn do Pittsburghu. V již zmiňované sezóně 1986-87 neúspěšně kandidoval na Norrisovu trofej, u novinářů dostal přednost Ray Bourque. Se 176 kanadskými body je třetím nejproduktivnějším zadákem v klubové historii právě za Howem a Davem Babychem.
Francis zůstal klubu věrný dodnes
Při Švédově výměně k Penguins převlékl dres také muž, který elitní sestavu zaniklého klubu z metropole státu Connecticut povede na zteč. Ron Francis je lídrem historických tabulek Whalers v počtu odehraných utkání (714), vstřelených branek (264), asistencí (557) a pochopitelně také kanadských bodů. Člen Hokejové síně slávy získal dva tituly s Pittsburghem a poté se do organizace, která ho v roce 1981 draftovala za čtvrtého místa, vrátil. V aktivní roli přispěl k postupu Caroliny do finále Stanley Cupu v roce 2002, o čtyři roky později se stal členem vedení. Přes funkce v oddělení pro hráčský rozvoj a hokejové operace (k nimž si přibral i práci asistenta trenéra) to dotáhl až na generálního manažera Hurricanes.
Na křídla Francisovy formace se postaví útočníci, kteří už také přepluli na druhý břeh hokejové řeky. Na levou stranu hlavní trenér Arizony Dave Tippett, jenž za Velrybáře odehrál 483 zápasů. V Hartfordu strávil první dvě třetiny své profesionální kariéry a byl zde vysoce ceněný pro své defenzivní schopnosti.
Kevin Dineen, bývalý kouč Floridy (dnes působí jako asistent v Chicagu), byl posledním kapitánem v dějinách Whalers a také prvním šéfem kabiny v Carolině. Ve všech statistických kategoriích ho najdeme hned za Francisem (587 utkání, 235 branek, 268 nahrávek). Když Velrybáři v roce 1986 překvapili v úvodním kole play off Quebec a poprvé a naposledy si zahráli v divizním finále, přispěl Dineen v deseti utkáních šesti góly a sedmi asistencemi.
Do druhého All-Star týmu Hartfordu by komentátor Chuck Kaiton zařadil brankáře Seana Burkea, obránce Chrise Prongera a Joela Quennevillea a útočníky Gordieho Howea, Pata Verbeeka a Raye Ferrara. Upřesníme-li informaci z úvodního odstavce, posledním mohykánem v NHL je Pronger, jenž stále ještě formálně figuruje na soupisce Philadelphie, ale třetím rokem je ve stavu dlouhodobě zraněných.
Foto: Wasted Time R/Wikipedia Commons
