Canucks si v průběhu letošní sezóny připomínají padesát let od svého vzniku. Dres Kosatek doposud obléklo přes šest stovek hokejistů. Málokdo má ale za sebou tak zajímavý příběh jako Alexandre Burrows. Bývalá opora týmu bude dnes večer oceněna a přijata mezi členy Canucks Ring of Honour.
Nikdy nebyl draftován
Soupeři ho nenáviděli, zato spoluhráči a fanoušci ho milovali. Svou cestu na výsluní si ale musel vybojovat. Začínal v ECHL, což je ještě o úroveň níže než farmářská AHL. A nestrávil tam pouze pár zápasů, odehrál jich celkem 130, než se konečně dočkal šance v American Hockey League.
Všechno v životě si musel vybojovat, proto nikdy nic nebral jako samozřejmost. Každý večer dával do hry úplně vše, nikdy nic nevypustil. Přes skromné a těžké začátky nakonec odehrál 913 zápasů v NHL a zařadil se mezi největší postavy v historii klubu.
Byl na něj spoleh ve všech situacích. Mohl nastupovat v checking line, stejně jako s šikovnými hokejisty v top six. A vstřelil několik důležitých branek, které dnes mají významné místo v historii Canucks. Dnes večer před utkáním proti Ottawě se stane teprve sedmým členem Canucks Ring of Honour. Není to sice taková sláva jako vyvěšení dresu pod strop haly a vyřazení čísla, i tak se ale jedná o velkou poctu.
„Byl to možná nejlepší podpis volného hráče v historii klubu,“ říká Tom Larscheid, který přes třicet let komentoval zápasy Vancouveru a byl přímým svědkem začátku Burrowsovy kariéry.
Rok a půl strávil v dresu Manitoba Moose (AHL), než se 2. ledna 2006 dočkal premiéry v nejslavnější lize světa na ledě St. Louis. Přestože odehrál jen něco málo přes sedm minut, upozornil na sebe. Dvakrát vystřelil na branku a popral se. A už nikdy neputoval zpátky na farmu.
„Jen velmi málo hráčů to z ECHL dotáhlo až do NHL. On to ale díky svému ohromnému odhodlání zvládl,“ řekl Larscheid. Pomohla mu, mimo jiné, také hokejbalová zkušenost. Při hokeji s míčkem musel neustále běhat, nemohl se klouzat jako na ledě. Když se potom prosadil v NHL, byl zvyklý jezdit po celý zápas naplno. Jeho motor se nikdy nezadřel. Neustále napadal a srážel soupeře.
A taky provokoval. Ve finále Stanley Cupu 2011 na sebe nechvalně upozornil tím, že při potyčce kousl do prstu Patrice Bergerona. „Když jsem nastupoval proti nejlepším hráčům soupeře, musel jsem se jim dostat pod kůži. Oni se pak soustředili na mne a ne na střílení gólů, což pro nás byla výhoda. Dostal jsem se jim do hlavy, a tak pomáhal svému týmu vyhrávat zápasy,“ vzpomínal na svou úlohu před pár lety v pořadu Hockey Night in Canada.
Perfektní spoluhráč k Sedinům
Kromě neúnavného bruslení, forčekingu a provokací jej zdobilo také hokejové IQ. Byl to po čertech chytrý hráč, a uměl dávat góly. „Zastal v týmu jakoukoli roli. Byl chytrý a houževnatý,“ vzpomíná Larscheid.
V únoru 2009 jej trenéři poprvé poslali na led v jednom útoku s Henrikem a Danielem Sediovými. Jak se ukázalo, byl to výtečný tah. Roky hledání ideálního spoluhráče pro geniální dvojčata byly u konce. Burrows k nim pasoval jako dětský zadek na nočník.
„Věděl, co se od něj očekává. Snažil se napadat, vybojovat puk a předat ho Sedinům. Pak si šel najít své místo před brankou a věděl, že oni už ho najdou. Vytvořil jim na ledě prostor pro ta jejich kouzla, proto s nimi byl tak produktivní,“ dodal dlouholetý komentátor.
Čtyřikrát v řadě (ročníky 2008/09 – 2011/12) dal minimálně 26 branek, v sezóně 2009-10 jich dokonce nasázel pětatřicet. Na většinu z nich mu nahrál buď Henrik nebo Daniel, případně oba.
Památný gól
Svůj nejslavnější gól ale paradoxně vstřelil, když hrál v útoku s Ryanem Keslerem a Masonem Raymondem. V roce 2011 se Canucks cestou do finále Stanley Cupu postavili v prvním kole obhájcům poháru z Chicaga. Série dospěla až do rozhodujícího sedmého zápasu, který se musel prodlužovat.
A to byla chvíle pro Burrowse. V útočném pásmu zachytil vyhozený puk a bez sebemenšího zaváhání ho vší silou napálil směrem na branku. Vancouver odklidil z cesty Toewse a spol. a jeho jízda se zastavila až v sedmém duelu finále proti Bostonu.
Ve zmíněném utkání proti Chicagu dal oba góly Vancouveru (2:1) a byl vyhlášen první hvězdou duelu. Když byl po zápase zpovídán přímo na ledové ploše, přesto, že právě vstřelil svou životní trefu, veškeré zásluhy připisoval spoluhráčům.
„Jsem šťastný, že kluci ubránili oslabení při mém vyloučení v prodloužení. Lu tam měl neuvěřitelný zákrok. Já jsem pak měl jen štěstí, že se ke mně odrazil puk a má střela prošla do branky,“ chválil dalšího z hrdinů zápasu, Roberta Luonga.
Ring of Honour
Jedná se o jakýsi „prstenec slávy“ vancouverského klubu. V prostorách arény jsou zvěčněni hráči či funkcionáři, kteří se významně zapsali do historie Vancouver Canucks. Na počest přijetí každého nového člena vždy proběhne slavnostní předzápasový ceremoniál.
Za půl století své existence vyřadili ve Vancouveru čísla šesti hráčů. Jsou mezi nimi Henrik (33) a Daniel (22) Sedinovi, Trevor Linden (16), Pavel Bure (10), Stan Smyl (12) a Markus Näslund (19).
Ring of Honour má doposud také šest členů. Jsou jimi první kapitán Orland Kurtenbach, gólman Kirk McLean, Thomas Gradin, Harold Snepsts, legendární kouč a generální manažer Pat Quinn a Mattias Öhlund.
Dnes večer se sedmým členem stane Alex Burrows. „Nikdy, ani v těch nejdivočejších snech, by mne nenapadlo, že přijde tento den,“ svěřil se osmatřicetiletý Burrows, v současnosti asistent trenéra v týmu Laval Rocket (farma Montrealu v AHL). „Bylo pro mne ohromnou ctí oblékat dres Canucks. Bude skvělé být zpátky, abych poděkoval svým spoluhráčům, trenérům a fanouškům za jejich podporu,“ uvedl Burrows.
Nejeden fanoušek Nucks bude dnes večer dojatý k slzám.
