Bývalý dlouholetý brankář Vancouveru, který svůj tým dovedl v roce 2011 do finále Stanley Cupu a o rok dříve ve stejné hale kanadskou reprezentaci ke zlatým olympijským medailím, byl ve čtvrtek v Rogers Areně poctěn slavnostním ceremoniálem. Stalo se tak před utkáním s Floridou, u příležitosti uvedení Roberta Luonga do Ring of Honor, což se dá volně přeložit jako čestný prstenec.
Jedná se o jakousi klubovou síň slávy. Jde o permanentní umístění fotografie se jménem a číslem na viditelné místo v hale. Toto ocenění je určeno hráčům a funkcionářům, kteří se nesmazatelně zapsali do historie klubu. Je však také vnímáno jako menší pocta než vyvěšení čísla pod strop.
Do dnešního byli takto oceněni Pat Quinn (bývalý kouč a generální manažer), Orland Kurtenbach (první kapitán), gólman Kirk McLean, Harold Snepsts, Matthias Öhlund, Thomas Gradin a Alex Burrows. Do jejich společnosti se teď zařadil i Luongo.
Není to ale málo? Neměl by jeho dres s číslem jedna viset u stropu haly vedle šestice Trevor Linden, Stan Smyl, Pavel Bure, Henrik Sedin, Daniel Sedin, Markus Näslund? Při vší úctě k borcům z první skupiny, olympijský vítěz patří kvalitativně i osobnostně do této druhé party.
Čtyřka draftu z roku 1997 je klubovým rekordmanem v počtu výher i čistých kont. Ve Vancouveru odchytal nejlepší léta kariéry. Klubu pomohl ke dvěma triumfům v základní části (President’s Trophy) a jak už bylo zmíněno, také do finále Stanley Cupu 2011, kde Nucks nezvládli rozhodující sedmý zápas na domácí půdě proti Bostonu.
Dnes čtyřiačtyřicetiletý rodák z Montrealu patřil během svého působení v organizaci Vancouveru k naprosté ligové špičce. V dresu s kosatkou zaznamenal 252 výher, 38 z nich bylo s nulou. Průměrně inkasoval 2,36 branky na zápas, při úspěšnosti zásahů 91,9 %. Dokonce byl, ač brankář, kapitánem týmu.
Ve sbírce má Jennings Trophy za nejmenší počet inkasovaných branek (2011). Dvakrát byl finalistou Vezina Trophy, jednou byl dokonce druhý v hlasování o Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče sezóny. Je dvojnásobným olympijským vítězem (2010, 2014) a dvojnásobným mistrem světa (2003, 2004). S Kanadou vyhrál i Světový pohár (2004).
V historických tabulkách NHL je druhý v počtu odchytaných zápasů za Martinem Brodeurem a čtvrtý v počtu výher za trojicí Brodeur, Roy, Fleury. Do Hockey Hall of Fame byl uveden v roce 2022, hned při první příležitosti. Na vyřazení čísla pod strop to však klubovému vedení nestačilo. Na rozdíl od Panthers, kteří jeho číslo vyřadili už v roce 2020. Luongo byl prvním hráčem v historii floridského klubu, kterému se této pocty dostalo.
Fanoušci ho včera zahrnuli hromovým „Luuu“, tedy pokřikem, který často slýchával, když za místní Canucks chytal. „Mám na tenhle led jen ty nejlepší vzpomínky,“ prohlásil ve své řeči. Jako obvykle mluvil ze srdce a opět projevil svůj pověstný smysl pro humor.
Ceremoniálu byli přítomni mimo jiných Henrik a Daniel Sedinovi nebo bývalý brankářský kolega Cory Schneider. „Jako mladý brankář jsem si nemohl přát lepšího parťáka a mentora,“ prohlásil Schneider. Nechyběla pochopitelně Luongova žena Gina a jejich děti Gianni a Gabriella.
Hráči Vancouveru oblékli na rozbruslení dresy s číslem jedna a jmenovkou Luongo. Slavnostní buly obstarali netradičně gólmani – Thatcher Demko a Sergej Bobrovskij. Demko se před svým předchůdcem předvedl v nejlepším možném světle – lapil 35 střel a vychytal nulu. „Skvělá práce, synu. Věděla jsem, že na tento zápas budeš nahecovaný. Jen tak dál. A díky za inspiraci, Lu,“ napsala po zápase na sociální síť X Demkova matka Danielle.
Poetic. pic.twitter.com/CF47F5jvPp
— Vancouver Canucks (@Canucks) December 15, 2023
Při zpěvu hymny běžely na kostce záběry z vítězné olympiády 2010 a památné Luongovy zákroky ze základní části i z play-off. „Děkuji, že jsem tohle všechno mohl prožít. Bez vaší podpory by to nešlo,“ poděkoval fanouškům. „Bylo to skvělých osm let. Nebylo vždy všechno růžové, přišly i těžší časy, ale díky tomu jsem dnes tím, kým jsem. Ze srdce vám za vše děkuji,“ řekl. Zároveň také vyzdvihl, jak se letos partě okolo Quinna Hughese daří. „Hokej ve Vancouveru je zase zábava. Tak by to mělo být. Jsem za vás moc šťastný.“
Who’s chopping onions? 🥹
What a great tribute video for Roberto Luongo on his Ring of Honour induction ceremony. pic.twitter.com/lORQcrIYHR
— Sportsnet (@Sportsnet) December 15, 2023
Poslední slova věnoval klubovému vedení. „Last thing. Let’s free the skate jersey,“ řekl na rozloučenou. Na vysvětlenou, jde o připomínku bývalých dresů Canucks s logem ve tvaru brusle. Tyhle dresy, v bílé a černé variantě, klub dlouhá léta používal, než změnil identitu a vsadil na modrozelenou kombinaci s logem kosatky.
V současnosti jsou dresy s bruslí používány jako třetí sada dresů, tým v nich odehraje zpravidla několik zápasů za sezónu. U fanoušků se ale stále těší mimořádné oblibě, na sociálních sítích často přidávají do svých komentářů hashtag „free the skate“, tedy „osvoboďte brusli“. Má to vyjadřovat jejich přání, aby se tyto „devadesátkové“ dresy vrátily natrvalo. A jak je vidět, stejného názoru je i Roberto Luongo.
„You pushed me to be a better person, a better goalie, and I really took that and appreciate it. I really thank you from the bottom of my heart.”
Roberto Luongo gives thanks and shares his favourite memories during his Ring of Honour Induction ceremony. pic.twitter.com/ers7H1Wlzz
— Vancouver Canucks (@Canucks) December 15, 2023
Proč tedy jeho dres nevisí u stropu? Pár důvodů by se asi našlo. Někteří tvrdí, že by Nucks nejdřív museli vyřadit číslo jedna se jménem Kirka McLeana, Luongova předchůdce, který na zádech nosil stejné číslo a také dovedl tým do finále Stanley Cupu (1994).
Další připomínají, že značnou část kariéry strávil Luongo na Floridě, kde působil už před příchodem na západ Kanady a kam byl také z Vancouveru zpátky vytrejdován. To vše po kontroverzním rozhodnutí posadit ho na lavičku ve značně prestižním a sledovaném utkání „pod otevřeným nebem“ na olympijském stadionu BC Place.
Občas je mu vyčítáno, že o výměnu sám požádal. Když později kvůli zdravotním problémům předčasně ukončil v dresu Panthers kariéru, na několik let tím uškodil platovému stropu Canucks. A také mu mnozí dodnes nedokážou odpustit kolaps v rozhodujícím sedmém finále proti Bostonu.
Tohle všechno ale v žádném případě nemůže převážit pozitiva a hluboký odkaz, jaký Luongo ve Vancouveru dalším generacím zanechal. Jak píše Thomas Drance z renomovaného magazínu The Athletic. „Tohle mohla být nezapomenutelná noc. Klub mohl oslavit jednoho ze svých největších velikánů se vší parádou. Jeho dres měl viset u stropu a připomínat slavné časy. Místo toho se klub držel zbytečně při zdi, jako by neodpustil staré křivdy. Veliká škoda. Veliká chyba.“
