Když slyší příběhy hráčů jako Brenden Morrow či Kimmo Timonen, kteří mají jednu z posledních šancí na vítězství ve Stanley Cupu (v případě obránce Jestřábů takřka jistě úplně poslední), jen se v duchu pousměje. Cooperův asistent z Tampy Rick Bowness na zvednutí slavného poháru nad hlavu marně čeká už čtyři dekády. Nezískal ho v době aktivní kariéry ani během svého působení na lavičkách různých klubů NHL. Ani účast ve finále pro něho není takovou samozřejmostí, jak by někteří očekávali.
„Zrovna nedávno jsem o tom mužstvu vyprávěl. Honím se za tou trofejí už čtyřicet let a jsem ve finále teprve potřetí. Jednou jsem se tam dostal s Vancouverem a jednou s Bruins, když jsem jim vypomáhal proti Edmontonu,“ předkládá svoji vizitku.
Když jako hráč nastupoval v období 1975 až 1982 za Atlanta Flames, Detroit, St. Louis a původní Winnipeg Jets, posbíral v play off pouze pět startů, takže je jasné, že žádných velkých úspěchů jeho mužstva nedosáhla. V trenérském životopise má uveden Winnipeg, Boston, Ottawu a NY Islanders (jako hlavní kouč) a Phoenix, Vancouver a Tampu Bay (jako asistent).
Zmiňované úspěchy se vážou k rokům 2011, kdy Canucks podlehli v sedmi zápasech Medvědům, a 1990. Tehdy ani nestál na bostonské střídačce jako stálý člen trenérského štábu, ale přihlížel práci zkušenějších kolegů jako kouč záložního týmu vystupujícího tehdy v Portlandu pod názvem Maine Mariners. Bruins podlehli Olejářům 1-4.
„Je neuvěřitelně těžké dostat se až do finále, ale zase je to sen, který vás každý den popohání. Proto jsem stále tady a proto nepřestanu, dokud se mi titul nepodaří získat. Když máte svůj sen, tlačí vás kupředu. Vím, že čekám už hodně dlouho, a doufám, že budu za své čekání odměněn,“ říká Bowness.
Zatímco on jako člen realizačního týmu není ve svém snažení věkově příliš limitován, hokejisté – zvláště ti starší – by mohl pociťovat rostoucí tlak. Tomu se šedesátiletý muž snaží zabránit.
„Je potřeba se soustředit pouze na přítomnost, nehledět před sebe a neohlížet se za sebe,“ vysloví nejdůležitější radu. „Řekl jsem ale hráčům, ať počítají s tím, že je to bude stravovat. 24 hodin denně prakticky nepřemýšlíte o ničem jiném. Musíte být absolutně soustředění a zaujatí, abyste na konci, ať už vítězném nebo ne, mohli říct, že jste pro úspěch udělali všechno.“
„Řekli jsme našim hráčům, aby se vyvarovali jakéhokoliv rozptýlení. Lístky, cestování, telefonáty přátel – o tyhle věci je třeba se rychle postarat hned na začátku. Chceme, aby byli plně soustředění. Na druhou stranu, je také potřeba si finále trochu užít,“ ubere na chvíli z naléhavosti svého sdělení.
Bownessovy rady jsou neocenitelné, vždyť v porovnání s konkurencí z Chicaga je mladý tým Lightning takřka bez zkušeností z vrcholné fáze play off. Valtteri Filppula získal titul v roce 2008 s Detroitem. Brian Boyle a Anton Stralman podnikli loni neúspěšnou jízdu s NY Rangers. Brenden Morrow sledoval v roce 1999 mistrovské oslavy v Dallasu pouze z pozice draftovaného mladíka, o rok později už jako aktivní člen týmu skončil těsně pod vrcholem. To je všechno, nepočítáme-li tři tituly generálního manažera Stevea Yzermana, který ovšem s hráči není v tak častém kontaktu.
„Máme tu pár kluků, co už mají nějakou zkušenost, to pomáhá. Podívejte se ale na Chicago, také pro ně bylo vítězství ve Stanley Cupu jednou poprvé. Toews, Kane, Seabrook, Keith, Hossa – prostě celé jejich jádro – vyhráli před pěti roky poprvé a pořád jsou pohromadě. Získali dva poháry a vědí, co to obnáší. My si finálové pocity prožíváme za pochodu, ale věříme si čím dál víc,“ cítí blízkost vysněného titulu Rick Bowness.
Foto: Icon Sportswire
