Radost jednoho, smutek druhého, tak už to ve sportu chodí. Historie si pamatuje jen vítěze, ale vyhrát může vždy jen jeden. V roce 1980 to při ZOH na domácí půdě v Lake Placid zvládli Američané, kteří tak prožili svůj „zázrak na ledě“. Pro československý tým skončila tahle olympiáda neúspěchem. Po zlatých letech sedmdesátých bylo konečné páté místo velkým zklamáním.
Sledujte NHLnews také na Facebooku a Twitteru.
Reprezentace, která měla ve svém středu jména jako Vladimír Martinec, bratři Šťastní, Milan Nový, Jaroslav Pouzar, Miroslav Fryčer nebo Jiří Bubla, nedokázala postoupit do čtyřčlenné finálové skupiny, když podlehla domácímu výběru a také Švédsku. Na svou olympijskou účast v Lake Placid a americký „Miracle“ zavzpomínal exkluzivně pro nhlnews.cz bývalý československý reprezentant a mistr světa, František Kaberle starší.
Jak jste se na svou premiérovou olympijskou účast do Ameriky těšil?
V roce 1976 jsem to do Innsbrucku po operaci menisku nestihl, tohle tak byla moje první a nakonec jediná olympiáda. Pamatuji si, že jsme tehdy odlétali brzy. Měli jsme ještě soustředění v Montrealu, odkud jsme se autobusem přesunuli do dějiště Her.
Jaký dojem na Vás po příjezdu udělala olympijská vesnice?
Byl to kriminál. Olympijská vesnice byla v novém vězení. Prvními obyvateli byli olympionici, po skončení ZOH tam pak umístili vězně. Spousta věcí byla nedodělaných. Z vesnice jsme na zápasy do haly jezdili několika malými mikrobusy, do jednoho jsme se nevešli. Vedení výpravy se nám snažilo zajistit autobus, ale to se podařilo asi jen jednou. Bylo krátce po invazi Sovětského svazu do Afghánistánu a všude byla cítit protiruská nálada. Sověti koukali na nápisy „Ivan Go Home“ a nechápali.
Užili jste si setkání s ostatními sportovci a fandili jste jim při jejich závodech?
To jsme tehdy moc nezažili. Každý se byl individuálně na něco podívat, já byl třeba jednou na bobech, ale to bylo všechno. Byla dost zima a taky jsme byli unavení, navíc organizátorům vázla doprava. Nikam jsme moc nejezdili. Celkově mě atmosféra trochu zklamala.
Bylo celkové páté místo velkým zklamáním?
Určitě ano. Po návratu domů jsem si myslel, že z letiště budeme muset jít kanály. Naše výkonnost už bohužel nebyla taková, jako v sedmdesátých letech. Většina kluků byla na vrcholu v letech 1975-79. Navíc nám dost ublížilo, že v týmu už nebyli Franta Pospíšil a Jirka Holík, chyběl také Ivan Hlinka.
Do turnaje jste vstoupili jasnou výhrou nad Norskem (11:0), pak ale přišel tvrdý náraz proti Spojeným státům (3:7). Opravdu byli Američané tak dobří?
Hrozně nás překvapili. Když jsme dříve s Kladnem jezdili do Ameriky hrát přátelské zápasy, nikdy jsme s nimi neprohráli. A i když tentokrát proti sobě hrály národní týmy, měli jsme v nominaci dost kluků z Kladna. Nemysleli jsme si, že budou tak dobří. Před olympiádou se psalo, že to je parta studentů. Ale hráli opravdu výborně a zvítězili naprosto zaslouženě. Byli prostě lepší. Velkou roli v tom asi sehrála taková ta jejich americká hrdost.
Po povinných výhrách nad Rumunskem (7:2) a Německem (11:3) přišel zápas o všechno proti Švédům (2:4). Proč jste ho nezvládli?
Věděli jsme, že musíme vyhrát. Ale chyběl nám Vláďa Martinec, který si v průběhu turnaje zlomil ruku, to pro nás byla velká ztráta. Zraněný byl i Jirka Bubla. Já jsem taky nastoupil s obstřikem zápěstí. Švédové hráli chytře, my jsme je porazit nedokázali a bylo vymalováno.
Bude vás také zajímat:
S turnajem jste se rozloučili jasnou výhrou nad Kanadou (6:1) v souboji o konečné páté místo. Na soupeře jste doslova vletěli a v první třetině mu nasázeli pět gólů. Bylo těžké najít pro tento zápas motivaci?
Nebylo to jednoduché, když člověk nehraje o medaile. Ale ještě těžší to asi bylo pro Kanaďany. Když nehrají o zlato, tak je to moc nezajímá.
Sledovali jste slavný zápas mezi USA a SSSR ve finálové skupině, ve kterém Američané šokovali svět výhrou 4:3? Čekali jste, že by mohli favorita porazit a vybojovat zlato?
Nikoho by to ani nenapadlo. Sice nás ve skupině přejeli, ale jak už jsem říkal, my jsme měli do ideální formy daleko, naše výkonnost už šla dolů. Do haly jsme se neodvážili jet, protože v dopravě panoval takový chaos, že nám to nedoporučovali. Dívali jsme se v olympijské vesnici na televizi. Nevěřili jsme svým očím. Sověti vypadali hodně opaření, takhle jsme je neznali. Ta protiruská atmosféra se na nich asi podepsala, byl tam hodně cítit ten politický podtext. Ale Američané nevyhráli jen proto, že měli štěstí. Zasloužili si to.
Strůjcem jejich úspěchu byl legendární kouč Herb Brooks. Máte na něj nějakou vzpomínku?
Žádnou zvláštní vzpomínku ze vzájemného zápasu na něj nemám. Ale byl to borec. Později trénoval české kluky v Pittsburghu. Působil na mě jako gentleman.
Děkuji za rozhovor a přeji hezký večer.
