Tvoří nerozlučnou dvojku prakticky po celý svůj život, vždyť jsou přece dvojčata. Celou svou kariéru strávili bok po boku v jednom útoku, oba byli draftovaní Vancouverem hned po sobě a při venkovních zápasech sdílejí společný pokoj (z čehož si nedávno v rádiu dost hloupě utahovali Jamie Benn a Tyler Seguin z Dallasu). Jsou usměvaví, hraví a mají jakýsi šestý smysl, podobně jako delfíni. Na ledě si rozumí poslepu, často vykouzlí neuvěřitelné řešení situace a překvapivou přihrávku.
Zlé jazyky o nich tvrdí, že nejsou dostatečně tvrdí pro boje v play-off, občas dokonce slýchají poznámku, že jsou jako sestry. Především jsou to ale vynikající hokejisté a olympijští vítězové, kteří s Vancouverem dvakrát získali Prezidentovu trofej pro nejlepší tým základní části NHL a v roce 2011 dotáhli Canucks až do rozhodujícího sedmého finále Stanley Cupu.
Henrik a Daniel Sedinovi, to je bratrská dvojice, která je mimořádná také v tom, že jako jediní bratři dokázali vyhrát produktivitu NHL, dokonce to stihli ve dvou po sobě jdoucích sezónách (Henrik se z Art Ross Trophy radoval v roce 2010, Daniel o rok později). Ve Vancouveru jsou nesmírně oblíbeni, což autor tohoto článku pocítil na vlastní kůži během ZOH 2010. Často navštěvují dětskou nemocnici a angažují se v charitativních akcích.
Sledujte NHLnews také na Facebooku a Twitteru.
Chemie mezi Danielem a Henrikem se stala doslova legendární, letos si souhru se švédským duem užívá na pravém křídle nejčastěji Radim Vrbata. Kanadský Sportsnet se nyní rozhodl zjistit, jací vlastně tihle Seveřané jsou a jaké to je nastupovat s nimi v jednom útoku. Jací jsou to spoluhráči a jak se chovají mimo led? Jak obtížné nebo naopak snadné je nastupovat vedle někoho, kdo se zná doslova od narození? Za tímto účelem Sportsnet vyzpovídal jejich bývalé i současné spoluhráče.
Zde jsou postřehy hokejistů, kteří se vedle dvojčat během let vystřídali. Se svými názory na švédské bratry se podělili tito hráči (v závorce je období společného působení se Sediny v jednom klubu): Trevor Linden (2001-2008), Trent Klatt (2000-2003), Bryan Smolinski (2006-2007), Nicklas Jensen (2012-současnost), Mike Santorelli (2013-2014), Jannik Hansen (2006-současnost), Zac Dalpe (2013-2014), Jason King (2002-2004), Ryan Kesler (2003-2014), Radim Vrbata (2014-současnost), Alex Burrows (2005-současnost).
Jak vzpomínají na první setkání s dvojčaty?
„Když jsem se s nimi poprvé setkal, byly to ještě děti, mladí kluci,“ vzpomíná současný prezident Canucks Trevor Linden. „Má první reakce byla taková, že na tohle ještě nejsou připraveni. Byli tak mladí a přišli z jiné země. Nedali bez sebe ani ránu, byli nerozluční. Byli velmi plaší, ale už v devatenácti to byli skuteční profesionálové,“ přikyvuje Trent Klatt.
„Poprvé jsem je potkal v osmnácti, měl jsem zrovna po draftu a byl na svém prvním přípravném kempu. Od začátku jsem se tu cítil vítán, a to hlavně díky nim. Jsou to jedni z nejlepších spoluhráčů, jaké jsem kdy měl. Přijdou za vámi jako první, pozdraví. Vzali mě na oběd a usnadnili mi, abych se cítil v kabině dobře,“ chválí parťáky Dán Nicklas Jensen.
Jak se dvojčata chovají na ledě a mimo led?
„Tvrdě makají a vytvářejí dobrou atmosféru. Jsou to skvělí lídři a opravdu dobří kluci,“ má jasno Mike Santorelli, nedávno vyměněný z Toronta do Nashvillu. „Nejsou to typy, co vstanou a křičí. Jsou to tišší lídři, za které mluví jejich činy. Tenhle tým je následuje v každém aspektu,“ potvrzuje i Jannik Hansen.
„Mimo led dřou jako kdokoli jiný, ne-li více. Je výjimečné sledovat, jak se takoví dobří hráči snaží každý den zlepšovat. Uvědomíte si, kolik práce je stále ještě před vámi,“ nechává se inspirovat Nicklas Jensen. „Jsou to nejlépe trénovaní sportovci, jaké jsem kdy viděl. V tělocvičně dřou. Není to pouze talent, oni do toho opravdu dávají spoustu práce. Je to inspirující,“ souhlasí Zac Dalpe.
„Velmi rychle si získali můj respekt. Mají vnitřní sílu a jsou odhodlaní udělat, co je třeba, aby z nich byli opravdu dobří hráči,“ říká Trevor Linden.
Jak vzpomínají na svůj první zápas po boku Sedinů?
Zac Dalpe se chlubí úsměvnou historkou. „John Tortorella zakřičel jejich jména a pak to moje. Říkal jsem si, že to nemůže myslet vážně. Opravdu vyslovil moje jméno? Byl jsem trochu nervózní, nechtěl jsem je naštvat. Sledoval jsem tyhle hráče, když jsem vyrůstal. Nechtěl jsem, aby si říkali, proč musejí hrát zrovna se mnou.“
„Poprvé jsem s nimi hrál ve svém premiérovém roce mezi profesionály. Povolali mě zrovna do Vancouveru z Manitoby. Hráli jsme v Dallasu a hned při našem prvním střídání jsem poznal, jak jsou talentovaní,“ vybavuje si Jason King.
„Hrál jsem s nimi ve svém prvním zápase v NHL, bylo to v San Jose a bylo mi devatenáct. Byl jsem nervózní, ale nemohl jsem si přát lepší spoluhráče. Jejich hra je jedinečná. Mít šanci zahrát si s nimi ve své premiéře v NHL bylo hodně cool,“ říká Nicklas Jensen.
Mike Santorelli si svou premiéru také dobře pamatuje. „Bylo to proti Calgary. Začali jsme spolu třetí třetinu. Henrik mi dal neskutečnou nahrávku a byl z toho gól. Ani v nejdivočejších snech jsem si to nepředstavoval, když jsem je jako kluk sledoval.“
„Hrát s těmi dvěma, to si připadáte jako jejich třetí bratr,“ říká Linden. „Vždy jsem se s nimi cítil pohodlně. Dávají vám najevo, že vás berou. Máte štěstí, že s nimi můžete hrát, a oni si vás ještě berou stranou a probírají s vámi vše, abyste se cítili v pohodě,“ uznale pokyvuje Nicklas Jensen.
„Hrál jsem s nimi rád. Samozřejmě byli o moc lepší než já, ale hráli jsme podobným stylem. Seděli jsme si,“ ujišťuje Trent Klatt. Jason King zase vyzdvihuje to, jak se starají o ostatní spoluhráče. „Když jsem dal svůj první gól v NHL, hádejte, kdo mi přivezl na památku puk?“
Ačkoli loni neodcházel z Vancouveru úplně v dobrém, i Ryan Kesler potvrzuje, že si zápasy po boku Daniela a Henrika užíval. „Hrát s nimi patří k nejzábavnějším vzpomínkám mého hokejového života.“
Co Sedinové od svého „třetího bratra“ v útoku vyžadují?
„Jsou to skvělí nahrávači. Každý mi říkal, ať prostě zavřu oči, jdu před branku a nastavím hokejku. Oni už ji najdou,“ popisuje Nicklas Jensen. „Prostě se jen musíte uvolnit a najít si volný prostor. Oni si budou kouzlit, a jakmile vás uvidí volného, dají vám to přímo na hůl,“ souhlasí Ryan Kesler. Trent Klatt také vyzdvihuje jejich charakter. „Musíte být pokorný a nesobecký, protože takoví jsou přesně oni.“
Jason King jim na ledě hlavně nechtěl překážet, jak s úsměvem říká. „Nechtěl jsem se jim tam plést. Nechal jsem je dělat, co umí.“ V letošním ročníku ze spolupráce se Švédy často profituje Radim Vrbata. „Mají vlastní chemii a vy jako ten třetí se pouze snažíte zapadnout k nim a přečíst jejich úmysly. Nechtějí nikoho přetlačit nebo hrát jeden na jednoho. Rádi dávají krátké přihrávky a navzájem se uvolňují,“ říká český střelec.
„Hrát s nimi bylo snadné i složité zároveň. Měl jsem to štěstí, že jsem hrál i s Mariem Lemieuxem, Ronem Francisem nebo Jaromírem Jágrem. Tihle hráči přemýšlejí na jiných vlnových délkách a vy se to jen snažíte pochopit. Někdy se snažíte dávat jim puk až příliš. Se Sediny to bylo stejné. Ale vždy vám chtějí pomoci,“ říká Bryan Smolinski.
Komunikují jako delfíni a přizpůsobí se vám
„Myslel jsem, že jim budu muset celou dobu nahrávat, ale Hank se na mě klidně podíval a řekl mi, ať prostě hraju svoji hru, že se mi s bráchou přizpůsobí. Někdy se jim tak snažíte vyrovnat, až vás to vyvede z míry a přestanete hrát svou hru. Řekl mi, abych prostě dělal to, co mě do téhle lajny dostalo, a oni se postarají o zbytek. Bylo to jako příval čerstvého vzduchu do plic, velká úleva,“ vzpomíná Zac Dalpe na první společný zápas.
Co Sediny odlišuje od jakékoli jiné dvojice v lize, je jejich prakticky nulová komunikace na ledě. Oni se prostě vidí, mají jakýsi šestý smysl, jak najít nečekanou přihrávkou toho druhého. „Na střídačce pak rádi rozebírají, jak jsme to měli sehrát a jak bychom to mohli udělat příště,“ říká Jason King.
„Na ledě spolu nekomunikují. Nepotřebují to,“ souhlasí Linden. Alex Burrows, který s nimi hrával před příchodem Radima Vrbaty a také v letošní sezóně se po jejich boku několikrát objevil, nabízí svůj pohled. „Dorozumívají se jako delfíni. Nemluví na sebe, jen vydávají takové zvuky.“
Radim Vrbata nad jejich sehraností také žasne. „Je to unikátní. Někdy to skutečně vypadá, jako by měli jeden mozek. Jsou spolu po celý svůj život.“ Mike Santorelli často nechápal, co dvojice jeho parťáků na ledě předváděla. „Vytvářejí akce, u kterých jen žasnete, jak jsou neuvěřitelné. Jak to mohli udělat?,“ pokládá řečnickou otázku.
„Snažíte se s nimi naladit na stejnou notu, ale je to obtížné. Jejich přemýšlení o hře je na velmi vysoké úrovni,“ vysekl jim poklonu nyní už bývalý spoluhráč Ryan Kesler. „Oni vidí jeden druhého. Jsou schopni nahrát i v pozicích, kdy by si ostatní řekli, že to není možné. Je to zábava,“ směje se Alex Burrows. „Takovou chemii, jakou mají mezi sebou oni, v lize nenajdete,“ říká rezolutně Jannik Hansen.
Jak obtížné je oba bratry od sebe rozeznat?
Zac Dalpe dává k dobru další úsměvnou historku. „John Tortorella si je pořád pletl. Kolikrát třeba zakřičel: Hanku, Danny nebo kdokoli jsi! Hodně jsme se tomu nasmáli.“ „Zlepšuje se to, ale pořád jsou dny, kdy si nejsem jistý, se kterým z nich mluvím,“ přiznává Vrbata.
Dělají spoluhráče lepšími
„Ti kluci jsou nohama pevně na zemi. Smějí se, mají rádi zábavu,“ oceňuje jejich lidské kvality Zac Dalpe. „Být s nimi v týmu z vás dělá lepšího hráče. Je skvělé hrát jim křídlo, protože hrajete s prvotřídními hokejisty. Byl jsem šťastný, že jsem je měl za spoluhráče,“ ujišťuje.
Nicklas Jensen oceňuje, jak se bratři snaží, aby se kdokoli vedle nich cítil v pohodě. „Dodá vám to sebedůvěru a cítíte se komfortně. To je v hokeji důležité,“ říká dánský útočník. „Dvojčata byla hlavním faktorem, proč jsem získal cenu jako nováček měsíce listopadu 2003, což byl asi největší okamžik mé kariéry. Bez jejich talentu a naší spolupráce bych toho nikdy nedosáhl,“ děkuje na dálku Jason King.
Zac Dalpe to pak za všechny současné i bývalé spoluhráče shrnul: „Nechci se dotknout svého bratra, ale tihle dva jsou nejlepší hráči, s jakými jsem kdy v jednom útoku nastupoval.“
Foto/Photo by: Icon Sportswire
