Býval vynikajícím útočníkem, který uměl téměř vše. V NHL nastřílel přes 500 gólů, byl nebojácný a měl pořádně prořízlou pusu. Vždycky se postavil za spoluhráče, během kariéry absolvoval na čtyřicet bitek, a to i proti vyhlášeným zlým mužům. Uměl soupeře slovně popíchnout, ale také zasáhnout tvrdým hitem. Patří mezi největší americké hvězdy v historii NHL. Ve své biografii nazvané příznačně „J.R.: My Life as the most outspoken, fearless and hard-hitting man in hockey“ nás Jeremy Roenick provede svým životem s upřímností sobě vlastní. Častokrát čtenáře rozesměje, občas doslova šokuje.
Sám hráč láká ke koupi následujícími slovy: „Doufám, že vás tato kniha naštve, že vás rozesměje, donutí přemýšlet a probudí ve vás zvědavost. Doufám, že při jejím čtení si budete říkat: co si sakra Roenick myslel?“
Autoři (Roenick a uznávaný novinář Kevin Allen) nás provedou Roenickovými hokejovými začátky v Chicagu, včetně draftu do NHL. Čtenáři se dozví, jak se šikovný a technický junior v NHL změnil ve fyzicky hrajícího pitbula.
Jeho dobrým kamarádem byl od mládí Tony Amonte a oba kamarádi si spolu nakonec zahráli i v nejslavnější lize. Za největšího rivala vždy považoval Mikea Modana, kterému se chtěl vyrovnat. Neustále se s ním poměřoval, to byl jeho hnací motor. „Když nakonec srovnám naše kariéry, musím uznat, že Mike byl lepším hráčem,“ říká dnes smířlivě.
Během kariéry hrál pod nejrůznějšími trenéry a ne s každým úplně vycházel. Největší respekt si u něj vysloužili Hap Day, Andy Murray a Mike Keenan, který byl pověstný svou tvrdostí a náročností. „Udělal ze mě lepšího hráče,“ děkuje Keenanovi Roenick, který rovněž nesnášel, když někdo nedal do zápasu všechno. Vždy bojoval nadoraz, emoce dával najevo, nijak se nekrotil.
„Když chcete vyhrát, musíte pro to udělat cokoli a musíte mít koule,“ říká. Vždy obdivoval lidi, kteří říkají, co si myslí, a neschovávají se. Třeba když Mark Messier veřejně slíbil, že jeho tým vyhraje. Žádné řečičky o tom, že se pokusí, dají do toho všechno a možná to vyjde. Velmi také obdivoval hokejový klan Sutterů. Tihle bratři podle něj hráli vždy tak, jak se má hokej hrát, tedy s ohromnou energií a zápalem.
V devadesátých letech hokejisté s oblibou hrávali při dlouhých letech karty. Roenicka ke kartám přivedli veteráni, se kterými se jako nováček potkal v šatně Chicaga, ti jej přijali mezi sebe. Po přestupu do Phoenixu v této oblíbené činnosti se spoluhráči pokračoval. Samozřejmě se hrálo o peníze, nešlo ale o žádné závratné částky, tedy většinou ne. Obvykle se jednalo o sázky v řádech desítek, maximálně stovek dolarů.
Ale i tahle zábava se může zvrtnout. Jednou taková běžná karetní partie nabrala obrátky, a než si to její účastníci uvědomili, bylo v banku přes sto tisíc dolarů. A to už byla i pro hokejové milionáře citelná suma. Jak to tehdy mezi Roenickem a jeho velkým kamarádem Keithem Tkachukem dopadlo? Nepoznamenala tahle hra jejich přátelství? I to se dozvíte na stránkách této knihy. Mimochodem, Tkachuka považoval Roenick za jednoho z nejlepších kapitánů, s jakými se setkal, a velmi si ho vážil.
Na dlouhých tripech se ale nehrály jenom karty. Hráči vymýšleli spoustu blbostí, aby si zpestřili volné dny daleko od domova. Co třeba soutěž v masturbaci? Nevěříte? I o tom Roenick píše na stránkách své biografie a dobře se u toho baví.
Celý život miloval hraní a sázení, neodpíral si ani alkohol. Podle svých slov neměl nikdy s pitím problém, zato sázení naprosto propadl. Dokonce musel vyhledat pomoc psychologa. Pro kasina měl odjakživa slabost, rád také sázel na NBA a NFL. Bylo mu přes dvacet a v Chicagu byl bez přehánění celebritou. Byl mladý, bohatý a známý a toužil se bavit životem. Pití a útěky z hotelu byly tehdy v NHL poměrně běžné a Jeremy jich zažil nepočítaně.
„Ve dvaceti jsem byl v Chicagu celebrita, ve dvaadvaceti padesátigólová superstar a když mi bylo třiadvacet, vydělával jsem milion ročně,“ vzpomíná. Eskapády dokonce začaly mít vliv na jeho rodinný život. „Ze všech sil jsem se snažil být J. R. superstar, že jsem úplně zapomněl, kdo je Jeremy,“ ohlíží se za divokými léty.
„Být manželkou hráče NHL je nevděčná role. Když vás vytrejdují, jdete okamžitě do nového týmu, ale vaše žena musí všechno zařídit,“ říká a přidává historiku, jak na něj jeho žena Tracy jednou křičela ve dveřích kabiny mezi třetinami. On pak celý rozčilený vyjel ve třetí třetině na led a seknul do obličeje prvního soupeře, který se namanul. Shodou okolností se jednalo o jeho velkého kamaráda Tonyho Amonteho.
Jedním z jeho osudových protihráčů byl řízný zadák Derian Hatcher, který mu uštědřil asi nejtvrdší hit kariéry, kterým mu roztříštil čelist a způsobil mnohačetná zranění v obličeji. Nenáviděl ale i mnoho dalších hráčů. Jedním z nich byl třeba Bryan McCabe. Zapojil se do mnoha slovních přestřelek, třeba s vysokoškolsky vzdělaným Garthem Snowem, který si dělal legraci z toho, že Jeremy nedokončil střední školu. „Já vydělal hokejem 60 milionů, on 8. Kdo se rozhodl lépe?,“ odpálkoval ho J.R.
Slavná je také historka o tom, jak se během play-off špičkoval s legendárním gólmanem Patrickem Royem. Ten Jeremyho uzemnil dnes již kultovní hláškou: „Neslyším, co Jeremy říká, protože mám v uších své dva prsteny za Stanley Cup.“ Dokonce sám Roenick přiznává, že vtipnější odpověď v životě neslyšel.
Na mnoha místech knihy se od srdce zasmějete. Třeba u historky, jak se Devin Setoguchi a Torrey Mitchell ocitli nazí uprostřed noci v jeho obývacím pokoji. Co na to řekla jeho žena? Proč v kanceláři kouče Rona Wilsona málem rozmlátil ceněnou hokejku, kterou Wilson dostal na památku od Martina Brodeura? Proč dostal v šatně pěstí od Craiga Berubeho? A co si myslí Justin Timberlake o jeho tanečním umění? S Roenickem zkrátka nikdy nebyla nuda.
[Sports & Outdoors] J.R.: My Life as the Most Outspoken, Fearless, and Hard-Hitting M… http://t.co/BAvM3jamR7 #amazon #FolowBack
— Catherine (@catherineatb) 20. Září 2015
Bohužel, nikdy nebyl ve správnou chvíli na správném místě a slavný Stanley Cup mu unikl. Nejblíže k němu měl v roce 1992, kdy Chicago došlo až do finále. V prvním utkání série vedlo nad Pittsburghem 4:1, nakonec ale padlo 4:5, když rozhodl v samotném závěru Mario Lemieux. Druhý duel sledoval Roenick pouze z tribuny, což tehdy málokdo chápal. Chicago už se v sérii nezvedlo, titul slavili Jágr a spol.
Podruhé zasáhl do jeho touhy po Stanley Cupu osud v roce 2001. Jako volný hráč se tehdy rozhodoval, zda půjde do Detroitu nebo do Philadelphie. Kamarád Rick Tocchet ho přemluvil, ať zvolí Philly, která měla v kádru hráče jako Mark Recchi, Keith Primeau, John LeClair, Eric Desjardins nebo Simon Gagne. Roenick souhlasil, i s ohledem na manželku a dceru, které měly ve Philadelphii lepší podmínky pro svůj koníček, závody koní. Jak to tehdy dopadlo, asi tušíte. O necelý rok později pili z poháru šampaňské Red Wings.
Ještě jednou se dostal stříbrnému poháru na dohled, v roce 2004 ale s Philadelphií ztroskotal ve finále konference na pozdějším šampionovi z Tampy Bay. Blesky tehdy urvaly rozhodující sedmý zápas pro sebe v poměru 2:1. Následovala výluka a šance na Stanley Cup se zdála být ztracená.
Roenick také popisuje, jak se během jeho kariéry dramaticky zvýšily platy hokejistů, odhaluje zákulisí výluky a přiznává, že obvolával hráče, aby přistoupili na zavedení platového stropu. „Pořád budeme dobře placeni a budeme mít více konkurenceschopných týmů,“ vysvětloval svůj názor hráčům.
Přátelil se s mnoha celebritami, po příchodu do L.A. se seznámil s celou řadou herců a byl častým hostem televizních show, pozornost kamer si doslova užíval. Nikdy se netajil hereckými ambicemi. . „Nejlepší hokejista, jakého jsem kdy viděl,“ říká o něm třeba herec a jeho velký fanoušek Vince Vaughn.
Vždy se choval s respektem k fanouškům, to se naučil už jako malý kluk. Na jednom zápase seděl v hledišti, když na něj mrknul samotný Gordie Howe! A slavný „Mr. Hockey“ přidal ještě rošťáckou spršku sněhem od bruslí. Tento moment si Roenick uchoval v paměti, a když se z něj stal profesionální hokejista, snažil se k fanouškům chovat stejně.
Nikdy neodmítl autogram, i když to znamenalo strávit před stadionem hodinu navíc. Při odchodu do kabin mezi třetinami si často povídal s dětmi v uličce. Během předzápasového rozbruslení pokaždé rozdal dětem okolo patnácti puků, vtipkoval s nimi. Třeba někomu stáhnul z hlavy čepici, absolvoval s ní celé rozbruslení, aby ji nakonec s úsměvem od ucha k uchu vrátil. To byl celý J.R.. Vždy pamatoval na to, že hokej má být především zábavou.
Jednu kapitolu věnuje autor také bitkám a bitkařům. Roenick je hrdý na to, že se na ledě dokázal o sebe postarat a když bylo třeba, neváhal se zastat ani spoluhráčů. Poprvé si však nepěkně naběhl, když se jako bažant pustil do křížku s Martym McSorleym. „Zatancoval“ si také s věhlasným Bobem Probertem. Ačkoli měl každého bitkaře za nejsrdečnějšího chlapíka v týmu, dnes říká, že role klasických bitkařů už není v současné NHL zapotřebí. Však si také sám užil své s otřesy mozku.
Přestože vždy rád reprezentoval, u největšího úspěchu amerického hokeje posledních let paradoxně chyběl. V roce 1996 se nezúčastnil Světového poháru, protože neměl v NHL smlouvu a ještě stále nebyl finančně zajištěný. Rostoucí platy byly teprve na obzoru a on nechtěl na radu svého agenta riskovat případné vážné zranění. Přesto si slavný triumf krajanů nad kanadským rivalem náležitě vychutnal. Vždyť už před turnajem veřejně prohlásil, že Spojené státy turnaj vyhrají.
V Naganu o dva roky později nechyběl, ale Američané vypadli už ve čtvrtfinále s českým týmem. Svého olympijského finále se tak dočkal až v Salt Lake City 2002. V semifinále celek USA po heroickém výkonu zastavil Rusko, ve finále proti Kanadě už ale týmu, který se proti Rusům vydal ze všech sil, došla šťáva.
Stříbrné olympijské medaile si ale Roenick velice považuje a na domácí olympiádu vzpomíná jen v dobrém. Byla to jeho poslední účast pod pěti kruhy. V roce 2006 sice neměl úplně oslnivou formu, ale věřil, že si místo v olympijském týmu pro Turín zaslouží. Nakonec se ale do nominace nedostal, což bral jako nedostatek respektu ze strany vedení týmu.
Mezi jeho oblíbené spoluhráče patřil i Slovák Pavol Demitra. „Všichni ho měli rádi, byl to skvělý hráč a kluk. Když jsem se dozvěděl tu tragickou zprávu, plakal jsem,“ vzpomíná na tragicky zesnulého kamaráda. V Los Angeles s ním nastupoval další sympaťák Luc Robitaille. „Nejlepší levé křídlo všech dob a kluk, který se neustále usmíval,“ má Roenick jasno.
Ve Phoenixu zase hodně zblízka poznal Waynea Gretzkyho, který stál na střídačce Kojotů. Ačkoli spolu nevycházeli úplně dobře a Roenick „velkému“ zazlíval nedostatek ice-timu, má pro nedostižného Kanaďana jen slova uznání a respektu. „Neměli jsme silný tým, neměl moc šancí ukázat, jaký je kouč. Ale je to skvělý chlapík a nejlepší ambasador této hry.“
Poslední šanci v NHL mu dal starý známý Doug Wilson. Kdysi spoluhráč z Chicaga mu jako GM San Jose nabídl smlouvu v době, kdy už mu nikdo nevěřil. V šatně Žraloků se potkal s Joem Thorntonem a Patrickem Marleauem. Zatímco pro prvně jmenovaného má jen slova uznání, druhému nemůže přijít na jméno. „Marleau měl ohromný talent, ale hokeji nedával tolik, kolik by měl. To mě štvalo. Hrál absolutně bez emocí, nebyl to dobrý lídr,“ říká.
Po trápení ve Philadelphii ožil na sklonku kariéry v San Jose, ale ke Stanley Cupu se s talentovaným týmem nepřiblížil. Nakonec mu sám Wilson po dvou letech řekl, že nadešel čas skončit a Roenick souhlasil. Bez hokeje ovšem nezůstal. Asi málokoho překvapilo, když se prostořeký J.R. stal hokejovým televizním analytikem. Pořád může říkat, co si myslí, lidé jeho názory hltají a ještě mu za jeho komentáře platí.
Biografie Jeremyho Roenicka vás rozhodně nezklame. Je to jedna z nejotevřenějších knih, jakou kdy nějaký sportovec napsal. Je stejně třaskavá, jako býval Jeremy Roenick na ledě. Řečeno slovy autora, tahle kniha má prostě „koule“.
J.R. MY LIFE as the most outspoken, fearless and hard-hitting man in hockey
Autor: Jeremy Roenick, Kevin Allen
Rok vydání: 2012
Nakladatelství: Triumph Books LLC, Chicago, Illinois
Počet stran: 294
Cena: cca 16 USD
