Nandejte jim to. Nikdy nevíte, kolik střídání vám ještě zbývá, burcuje hráče Pittsburghu Pascal Dupuis

Na začátku sezóny ještě navlékal hokejovou výstroj, nyní už svým spoluhráčům na ledě nepomůže. Přesto dělá  Pascal Dupuis vše, co je v jeho silách, aby se na konci předlouhé cesty mohli hokejisté Pittsburghu polaskat s hokejovým svatým grálem. Sedmatřicetiletému forvardovi v prosinci ukončily kariéru opakující se krevní sraženiny a nyní jej tak můžeme vídat v Consol Energy Center nejčastěji v obleku.
Jeho jméno stále ještě figuruje na listině dlouhodobě zraněných a tak tomu zřejmě bude až do vypršení jeho smlouvy s klubem. Stále je veden na soupisce a je součástí týmu, i když trochu jiným způsobem. „Cítím se jako součást týmu. Ale pochopitelně to je v jiné roli, než na jakou jsem byl zvyklý. Pořád mám vedle svého jména uvedeno, že jsem hráč, ale necítím se tak. Tohle je něco úplně jiného,“ popisuje oblíbený „Duper“ svou současnou roli.
A jsou to pro něj pořádné nervy, když nemůže bývalým parťákům pomoci na ledě. Velmi mu na nich a na celé organizaci Penguins záleží, nerad nechává ostatní ve štychu. „Chci je vidět vyhrát. Pokud k tomu mohu jakkoli přispět, udělám to. To je teď můj úkol,“ svěřuje se. „Budu se jim starat o hokejky, cokoli bude třeba,“ ujišťuje.
Pro hráče je jeho přítomnost dobrou zprávou„Je s námi v autobuse, v letadle, udržuje uvolněnou atmosféru. Nedává najevo žádnou rozmrzelost z toho, co jej potkalo, nelituje se,“ říká na adresu kamaráda Chris Kunitz. „Vždycky se staral o to, abychom byli rodina, organizoval večeře a tak,“ popisuje Dupuise Kunitz.
Ten přiznává, že vidět své spoluhráče dojít takhle daleko a nemoci s nimi bojovat bok po boku je přeci jen dost bolestná zkušenost. „Myslím na to každý den,“ přiznává. „Zvláště pak v případě, kdy vidíte kluka, který je v podobné situaci jako vy (Stamkos), jak naskočí do rozhodujícího sedmého zápasu ve finále konference,“ dodává. S kapitánem Tampy Bay si po třetím utkání série dlouze povídal a řeč pochopitelně přišla i na krevní sraženiny, se kterými si své užil i Stamkos.
Počátek zdravotních patálií Pascala Dupuise se datuje do prosince 2013. Tehdy si vážně poranil koleno a sezóna pro něj skončila příliš brzy. V lednu mu pak lékaři našli krevní sraženinu na plících. Dlouhou dobu rehabilitoval a doufal, že na začátku ročníku 2014-15 bude v plné síle. Sraženiny se ale vrátily a opět mu ukončily sezónu. Ještě jednou se dokázal vrátit, ani aktuální ročník ovšem nedohrál a v prosinci byl nucen oznámit, že jeho hokejová kariéra je u konce.
Počet zápasů, do kterých v letošní sezóně nastoupil, se zastavil na čísle osmnáct, a bylo jasné, že další už nepřibudou. V prosinci tedy Dupuis oznámil, že už nikdy nebude hrát hru, kterou tolik miluje. Zdraví už nechtěl dále obětovat, konečně dal na první místo rodinu. Upřednostnil svého desetiletého syna a tři dcery. V blízkosti týmu se ale motá pořád.
Na dotaz, zda se jeho jméno v případě triumfu Tučňáků objeví na slavném poháru, odpověděl: „Doufám v to. Už tam jednou je, ale snad tam bude i podruhé,“ řekl doslova. Určitě by si to zasloužil. Zeptejte se kohokoli z kabiny Pens, jak důležitou roli Dupuis sehrál v jejich dosavadním tažení.
Svůj příběh Pascal Dupuis před pár dny sepsal pro web The Players’s Tribune. „Jednu nohu jsem měl dvakrát tak velkou, než druhou. Byl listopad a my hráli v Edmontonu. Bylo před zápasem, rozcvičoval jsem se na chodbě a najednou jsem zjistil, že mám pravou nohu pořádně oteklou,“ popisuje Dupuis, jak se mu krevní sraženiny vrátily. „U krevních sraženin máte vždycky strach.“
„Když jsem odcházel z šatny na kontrolu do nemocnice, jeden z mých spoluhráčů mě objal a řekl: to snad ne, Dupere, už zase?,“ vzpomíná na nešťastné chvíle. „Všichni okolo byli vystrašení. Já jsem myslel jen na to, abych mohl dál hrát hokej. Před zápasem 6. prosince v Anaheimu jsem ale zavolal své ženě a řekl jí, že to bude můj poslední zápas,“ vybavuje si. Jeho žena jej nikdy nenutila, aby skončil, ale přirozeně o něj měla veliký strach. Dokonce se přestala dívat na zápasy a oznámení o konci kariéry přijala s úlevou.
„Poté, co jsem oznámil konec kariéry, jsem odjel s rodinou domů do Quebeku na Vánoce a vzal si s sebou veškerou výstroj. Když jsme potom balili věci na cestu zpátky do Pittsburghu, pro jistotu jsem ji nechal doma v garáži, aby mě nenapadlo něco šíleného,“ nezastírá, že ho při pohledu na kamarády na ledě svrbí prsty.
Co ze svých hráčských časů nyní nejvíc postrádá? „Když dáte gól nebo se vám povede pěkný hit a slyšíte, jak 18 tisíc fanoušků v hale šílí, je to ta nejlepší medicína na světě, která vyléčí všechny problémy,“ říká. „Když jsem zjistil, že máme letos šanci získat Stanley Cup, nebylo to lehké. Dívat se na zápasy v televizi bylo snadnější, ale být v hale nablízku klukům bylo hodně těžké. Ten pocit nejde popsat, to musíte zažít,“ vysvětluje. Nakonec je ale rád, že během play-off může být týmu nablízku.
Na oblek místo dresu si ale zvyká těžce. „Cítím se v něm jako klaun. Kdykoli to jde, obleču se do sportovního a jdu s klukama na led, bruslím, střílím. Když nadejde čas zápasu, převléknu se zpátky do obleku a jdu do lóže pro management. Když odtamtud seshora vidím něco, co by mohlo klukům pomoci, o přestávce sejdu do kabiny a řeknu jim to,“ popisuje.
Na hře svých parťáků oceňuje především rychlost. „Naši hráči jsou ohromně rychlí. Není to ale jenom o individuálním bruslení, oni si taky rychle dávají puk. Ve velké rychlosti se směrem dopředu i dozadu pohybuje celá pětka, v tom nás série s Tampou Bay výborně otestovala,“ říká Dupuis.
Během rozhodujícího duelu ve finále konference trpěl. „Nejhorší v životě jsou věci, nad kterými nemáte kontrolu. Když hrajete zápas číslo sedm, je to docela snadné, protože cítíte, že to máte pod kontrolou. Sedět nahoře v boxu a sledovat sedmý zápas ale bylo nesnesitelně mučivé,“ přiznává. „Jakmile vypršel čas a viděl jsem tváře kluků, obzvláště těch, se kterými jsem vyhrál v roce 2009, byl to ten nejlepší pocit. Pro tyhle chvíle hokej hrajeme a tolik mu obětujeme,“ má jasno.
Tahle výhra pro něj měla význam ještě z jiného důvodu. „Bylo odehráno asi pět minut, když jsem dostal zprávu od svého otce, že moje babička z Quebeku zemřela. Byla to samoživitelka, která celý život dřela, aby rodina měla na stole jídlo. Byla to typická hokejová máma a byla velmi pyšná na to, že to její vnuk dotáhl až do NHL,“ odhaluje Dupuis smutné pozadí radostné výhry. „Sledovat ten zápas a nebýt schopen hrát pro mou babičku, to byl jeden z nejhorších momentů od chvíle, co jsem přestal hrát,“ dodal.
Ve finále bude v roli diváka opět jako na trní. „Bude to stejné, na tohle si člověk nezvykne, nikdy to nebude snazší. Ale měl jsem to štěstí, že jsem mohl zvednout pohár v roce 2009. Vzal jsem ho domů k rodině do Quebeku. Teď si jen přeji, aby to mí spoluhráči dotáhli do konce a taky zažili ten pocit.“
A oni se skutečně snaží i za něj. Kapitán Sidney Crosby před startem finále mluvil o tom, že hráči moc touží uspět, nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli lidem, jako jsou Pascal Dupuis či Mario Lemieux. První jmenovaný na závěr posílá svým spoluhráčům jasný vzkaz. „Nandejte jim to. Nikdy nevíte, kolik střídání vám ještě zbývá.“