Současný kouč Colorada Patrick Roy bezesporu patří mezi nejlepší brankáře v téměř stoleté historii NHL. Mnozí jej dokonce považují za toho úplně nejlepšího. A kdo jiný toho ví o jeho životě a kariéře více, než jeho otec Michel Roy? Právě ten se před několika lety rozhodl sepsat biografii svého syna, a nutno říci, že odvedl vynikající práci. Jeho syna nikdy nezajímaly peníze nebo individuální ceny, chtěl jen jediné – vyhrávat zápasy. „Vítězství, nic jiného,“ zní příznačný název této publikace. Pět set stran poutavého čtení prozradí o kanadském brankáři vše, co si může hokejový fanoušek přát.
Blonďatý andílek s ďáblem v těle se narodil 5. října 1965. Osud tomu chtěl, že téhož dne spatřil světlo světa ještě jeden hokejový velikán, Mario Lemieux. Obě legendy se narodily ve stejný den jen kousek od sebe. Jen pro představu, toho roku se stal Jean Beliveau prvním držitelem Conn Smythe Trophy a Terry Sawchuk dosáhl jako první gólman v historii na metu 400 výher.
V úvodní části nás kniha zavede do Patrickova dětství. Od malička byl hokejem fascinován, bavily ho ovšem i další sporty. Šel mu tenis, závodil v plavání, postupem času ale začal preferovat kolektivní sporty, kromě hokeje ho bavil také baseball. Když s hokejem začínal, nebyl čistokrevným brankářem, zahrál si rovněž v útoku.
Když ale ve slavné hale Forum viděl při zápase Montrealu s Los Angeles naživo v akci Rogatiena Vachona, bylo rozhodnuto. Na Vánoce našel pod stromečkem svoje první betony. Touha být gólmanem se v něm rozhořela naplno.
Krátce před svými devátými narozeninami se tento klučina poprvé v životě ucházel o místo brankáře v opravdovém hokejovém týmu. Na zkoušce uspěl a týden po devátých narozeninách si odbyl premiéru v soutěžním hokejovém utkání. Škola ho příliš nebavila, v hodinách vyrušoval nebo snil své hokejové sny. Žil jen pro hokej.
Již od mládí na něm ostatní obdivovali vůli vítězit a schopnost soustředit se. Nezabýval se tím, co řeknou fanoušci, spoluhráči nebo trenéři, byl ve svém vnitřním světě. Také proto vždy zářil ve chvílích, kdy šlo o všechno. Když jako kluk chytal na slavném turnaji Quebec International Peewee Hockey Tournament, sledovalo jej přes deset tisíc lidí.
Možná nevíte, že v dětství a juniorech chytal za slabé týmy a jeho kariéru zpočátku lemovaly časté porážky. Dřív, než se z něj stal uznávaný šampion, musel se naučit prohrávat. V týmu Granby Bisons v juniorské QMJHL zažil krušné časy. Nejen, že musel skloubit studium s tréninky, zápasy a náročným cestováním, zápas co zápas navíc musel čelit hromadě střel a vstřebávat porážku za porážkou.
Krátce před draftem do NHL byl s rodinou na dovolené na Floridě a z legrace vhodil v jedné restauraci minci do „kouzelného“ stroje. Ten mu vydal lístek se „šťastným“ číslem 51. Devátého červnového dne roku 1984 si jej na draftu NHL v posvátné hale Forum vybrali slavní Montreal Canadiens jako číslo…51. Nikdo nečekal, že by mohl být vybrán takhle vysoko. Zájem o něj měl také Winnipeg, Canadiens ale byli rychlejší. A určitě nelitovali.
Po podpisu své první profesionální smlouvy si pořídil auto značky Honda a vydal se na tréninkový kemp Habs. V šatně se potkal s hvězdami, jako byli Lafleur, Gainey nebo Robinson. Rozhodně nezklamal, jeho čas měl ale teprve přijít. Své zraky tak upřel k juniorskému světovému šampionátu. Jak se ale později ukázalo, úspěch na mezinárodní scéně mu zůstal po celou kariéru zapovězen. Začalo to již zmiňovaným MSJ, kdy byl po jediném přípravném zápase vyřazen z týmu, což bral jako velkou křivdu.
Mnohem důležitější však bylo, že v Sherbrooku (tehdejší farma Montrealu v AHL) začal pracovat s Francoisem Allairem. Tento uznávaný průkopník inovativních metod v tréninku gólmanů vybrousil Patrickův „motýlek“ k dokonalosti. V době, kdy naprostá většina brankářů zůstávala stát, chodil Roy při zákrocích často dolů, za což se mu mnozí posmívali. Trvalo to nějakou dobu, než byl jeho styl přijat bez posměšků, nakonec jej ale začala nová generace gólmanů napodobovat.
V play-off AHL 1985 zazářil naplno, ačkoli původně vůbec neměl chytat. Ve čtvrtém zápase prvního kola se shodou okolností dostal do branky a už do ní nikoho nepustil. Výsledkem bylo, že poprvé za 49 let existence AHL slavil triumf v Calder Cupu celek z frankofonní provincie Quebec.
Pro Patricka to byl první velký triumf, v juniorech se k Memorial Cupu ani nepřiblížil. To však byl stále teprve začátek. Na podzim roku 1985 prožil skvělý tréninkový kemp a vybojoval si místo v prvním týmu Canadiens, kteří se tehdy rozhodli ponechat si „nahoře“ všechny tři gólmany – Roye, Penneyho a Soetaerta.
Při svém prvním startu v nejslavnější soutěži vychytal výhru 5:3 na ledě Pittsburghu, přestože inkasoval jeden gól z hole Maria Lemieuxe. Pod vedením kouče Jeana Perrona se toho roku do prvního týmu Montrealu propracovalo hned sedm nováčků, včetně Roye. Na tripech po kluzištích soupeřů si jej vzal pod křídla zkušený mazák Mario Tremblay, mimochodem náruživý kuřák.
Mladý Roy postupně vytlačil z branky oba zkušenější parťáky. Když se Perron rozhodoval, komu svěří brankoviště ve vyřazovací části na jaře 1986, ukázal právě na něj. V play-off Canadiens postupně vyřadili Boston (3:0), Hartford (4:3) a Rangers (4:1), ve finále je pak nezastavilo ani Calgary (4:1). Hned ve své první sezóně dovedl Patrick Roy svůj tým k nečekanému Stanley Cupu, a jako bonus si ještě odnesl Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off. Stal se nejmladším držitelem této ceny a dodnes je také jediným hráčem, který ji získal třikrát (i Wayne Gretzky ji obdržel dvakrát).
Mnozí jej měli za arogantního chlápka a podivína. Nechápali jeho trhavé pohyby hlavou ani to, proč si povídá se svou lapačkou nebo s brankovou konstrukcí. Jako mnozí jiní brankáři měl svoje rituály. Kdo ho ale poznal blíže, většinou si jej oblíbil. On především dřel, aby všem ukázal, že úspěch prvního roku nebyl náhodný. Společně s Allairem trávili dlouhé hodiny u videa. Když narazili na problém, vymysleli řešení, které další den vyzkoušeli v tréninku. Pokud fungovalo, použili ho následně i v zápase. Perfektně třeba přečetli přesilovku bratrů Šťastných, která v 80. letech strašila všechny soupeře Nordiques. „Všechny informace do sebe absorboval, neuvěřitelně rychle se uměl adaptovat,“ vzpomíná Allaire.
Na další Stanley Cup si ale musel pár let počkat. V roce 1989 oplatilo Calgary Montrealu tři roky starou finálovou porážku. Ačkoli opakovaně získal Vezina Trophy pro nejlepšího gólmana sezóny, v play-off to dlouho nebyl ten nepřemožitelný Roy z roku 1986. Trenéři s ním několikrát ztratili trpělivost a poslali do branky jeho náhradníka Haywarda, což velmi těžce nesl. Když šlo o všechno, chtěl být vždy na ledě.
Mimochodem, Brian Hayward byl jeden čas jeho spolubydlícím při venkovních zápasech. A podle slov autora se nechoval zrovna jako správný parťák. Když věděl, že bude další den chytat, šel brzy spát. Pokud věděl, že půjde do branky Patrick, schválně prý sledoval dlouho do noci televizi.
Roy velmi rád vzpomíná na období, kdy Habs trénoval Pat Burns, přestože se týmu nedařilo dokráčet až na vrchol. V červnu 1990 se Patrick oženil a na podzim vyrazil s týmem na tréninkový kemp do Ruska, se zastávkou ve Švédsku. Moc rád na to ovšem nevzpomíná. Dynamo a CSKA Moskva byly týmy v plné formě a vyhecované domácími fanoušky, zatímco pro Montreal se jednalo teprve o začátek přípravy na sezónu. Kanaďané byli také otřeseni všudypřítomnou chudobou na ruských ulicích. „Už toho bylo dost,“ prohlásil Roy, když tenhle výlet skončil. Všichni se těšili domů.
V letech 1990-92 vypadl Montreal třikrát v řadě s nenáviděným rivalem z Bostonu. Roy zářil v základní části, v play-off ale podával nevyrovnané výkony. Velmi těžce vstřebával, když si náročné montrealské publikum žádalo do branky jeho náhradníka a skandovalo „Racicot, Racicot!“.
Sezóna 1992-93 byla jeho nejslabší od vstupu do NHL a začaly se šířit zvěsti o tom, že jej Habs vymění. Kouč Demers si jej však zavolal a řekl mu: „Šokujeme svět. Vyhrajeme Stanley Cup.“ V prvním kole čekal Montreal velmi silný protivník. Rival z Quebeku právě získal výměnou za trucujícího Lindrose několik výborných hráčů a s hvězdami jako Sakic, Forsberg, Sundin, Kamenskij, Nolan či Hextall byl favoritem série.
Nordiques se také podle očekávání dostali do vedení 2:0 v sérii. Kouč Demers však svého gólmana ujistil, že jej ze hry nehodlá stáhnout tak, jak to udělali jeho předchůdci v minulých letech, když se Patrickovi nedařilo. „Nemusíš se bát. Jdeme do toho spolu, na život a na smrt,“ řekl mu. Pro Roye to bylo, jako by jej někdo polil živou vodou. V pátém utkání za stavu 2:2 schytal nepříjemnou ránu pukem a nevypadalo to s ním vůbec dobře. Každý rozumný člověk by ze zápasu odstoupil. Injekce nezabírala, on ale trval na tom, ať mu lékař píchne ještě druhou. „Ten zápas vyhraju!“ hřímal v šatně. A tak se také stalo. Mnozí žasli nad tím, jak obrovské odhodlání z něj čišelo.
Ve druhém kole si Montreal poradil se silným Buffalem ve čtyřech zápasech, když pokaždé zvítězil výsledkem 4:3, z toho třikrát až v prodloužení. V dresu Sabres tehdy zářily takové hvězdy jako LaFonatine, Hawerchuk nebo Mogilnyj. New York Islanders mezitím naprosto nečekaně odvalili z cesty obhájce titulu z Pittsburghu. Na Montreal však unavení Ostrované nestačili. Od chvíle, kdy Habs ztráceli v prvním kole proti Quebeku 0:2 na zápasy, až do stavu 3:0 v sérii s Islanders, zvítězil Montreal v jedenácti zápasech za sebou, z toho sedmkrát v prodloužení!
Ve druhém semifinále nakonec Gretzkyho Los Angeles udolalo v sedmém zápase Toronto. Slavní Montreal Canadiens změří ve finále Stanley Cupu síly s nejlepším hráčem této hry! A Gretzky se skutečně činil. V úvodním duelu série si při výhře Kings 4:1 připsal gól a tři asistence. Po utkání spěchal Patrick do porodnice, po dvou chlapcích se mu narodila dcera.
Před druhým zápasem přišel za koučem Demersem Guy Carbonneau a požádal jej, aby mohl Gretzkyho řadu bránit on. V úvodním zápase totiž proti Gretzkymu nastupovala ofenzivní lajna Kirka Mullera, zatímco „Carbo“ byl vyhlášený obranář.
Také ve druhém utkání měli Králové nakročeno k výhře. Krátce před koncem třetí třetiny vsadil Demers vše na jednu kartu a požádal o přeměření hokejky Martyho McSorleyho. Hůl byla zahnutá víc, než povolovala pravidla, a Canadiens dostali výhodu přesilovky, kterou ještě umocnili odvoláním brankáře. Eric Desjardins svým druhým gólem v utkání vyrovnal na 2:2, v prodloužení dokonal stejný hráč hattrick a Montrealu se v sérii dýchalo o mnoho lépe.
Další dva zápasy v Kalifornii přilákaly do hlediště spoustu hollywoodských celebrit. Oba zápasy dospěly až do prodloužení a v obou případech rozhodl John LeClair o výhře Habs. Počet výher v prodloužení v tomto play-off tím byl zaokrouhlen na deset, to vše bez jediné porážky. Tahle neuvěřitelná bilance Montrealu všem vyrazila dech.
V šatně před nastavením čtvrtého duelu Patrick směrem ke spoluhráčům prohodil: „Dejte gól a já se postarám o zbytek.“ Ze stejného utkání také pochází slavný záběr, jak Roy spiklenecky mrká na útočníka soupeře Tomase Sandströma. Švéd byl, podobně jako řada jeho spoluhráčů, z jistého výkonu Patricka naprosto frustrovaný.
Série se vrátila zpátky do Montrealu a za stavu 4:1 osm minut před koncem pátého duelu nebylo pochyb o tom, že Canadiens získají do sbírky další pohár, už čtyřiadvacátý. Publikum bylo v euforii a halou se nesl popěvek: „Na, na, na, na, hey, hey, hey, goodbye!“
Během play-off Patrick postupně v brankářském souboji porazil trojici Ron Hextall, Grant Fuhr a Kelly Hrudey, tedy všechny tři brankáře, kteří před ním dostali přednost při nominaci na Kanadský pohár 1987. Asi netřeba dodávat, jak prestižně tyhle souboje Patrick bral. Na cestě za pohárem vyhrál šestnáct zápasů z dvaceti, z toho deset v prodloužení. Tenhle rekord (deset výher v prodloužení v řadě během jediného play-off) bude stěží někdy překonán. Podruhé v kariéře obdržel ceněnou Conn Smythe Trophy a s úsměvem na rtech a pohárem nad hlavou pronesl obligátní větu: „ Jedu do Disneylandu!“
Patrick Roy: Winning. Nothing Else. Michel Roy – Triumph Books – Kindle Edition. https://t.co/nL9vfOKWig
— New Kindle Books (@kindle_book) 1. Říjen 2015
Před nadcházející sezónou podepsal nový čtyřletý kontrakt v hodnotě šestnáct milionů dolarů. Konečně byl zaplacen jako elitní hráči, stala se z něj opravdová superstar. Natáčel reklamy, mimo jiné třeba s Michaelem Jordanem, účastnil se spousty charitativních akcí. Dál ale toužil hlavně vyhrávat zápasy.
V play-off 1994 chytal s akutním zánětem slepého střeva. Operaci odmítl, připravila by jej o několik zápasů v nejdůležitější části sezóny. Prostě chytal pod antibiotiky. Jeho vůle jít do branky a vyhrávat byla neuvěřitelná. Ráno před čtvrtým zápasem jej přivezla na trénink sanitka, jehlu stále zapíchnutou v ruce. Dva dny pořádně nejedl. Navlékl se do výstroje, půl hodiny trénoval a odjel zpátky do nemocnice, kde dostal další antibiotika. Večer pochytal 39 střel a jako první hvězda zápasu přispěl k výhře 5:2. Od fanoušků si vysloužil standing ovation. V dalším utkání předvedl dokonce 59 zákroků, Habs vyhráli v prodloužení. Nakonec ale sérii v sedmi zápasech ztratili, Roy končil úplně vyšťavený a bez energie. Hokejový svět však žasl nad jeho obětavostí.
Porážky nesnášel. Svědčí o tom i jedna golfová příhoda. Se svým dlouholetým agentem Pierrem Lacroixem to takhle jednou měli po sedmnácti jamkách nerozhodně. Zbývala poslední, osmnáctka. Roy se podíval na svého parťáka, usmál se a s naprostou samozřejmostí tam šoupnul hole-in-one. Tak to bychom měli. Game over.
„Moc toho v šatně nenamluvil, stačilo se ale na něj podívat a věděli jsme. Když už promluvil, všichni poslouchali,“ vzpomíná bývalý vynikající útočník Vincent Damphousse.
Michel Roy také popisuje, jak probíhal poslední zápas jeho syna v montrealském dresu. Začalo to jako velká sláva, před zápasem diváci připravili vřelé ovace pro dvě montrealské legendy – Maurice Richarda a Bernieho Geoffriona. To ovšem „Rocket“ a „Boom Boom“ ještě netušili, co se bude dít. Asistent montrealského kouče Yvan Cournoyer před utkáním provokoval slavného Scottyho Bowmana a ten se mu odvděčil tím, že prakticky po celý zápas, i za rozhodnutého stavu, posílal na led své dvě nejlepší lajny, jednu Yzermanovu a druhou „ruskou“. A góly v Royově síti utěšeně přibývaly. Kouč Mario Tremblay nechal svého brankáře trpět v brance až do stavu 1:9. Roy už dávno předtím pokukoval směrem ke střídačce, ale ta nereagovala. Kdo naopak reagoval, to byli diváci. Každý úspěšný zásah doprovázeli ironickým potleskem. V jednu chvíli se Roy neovládl a vztekle rozmáchl rukama, což si později vyčítal.
Po příchodu na střídačku přesto natáhl směrem k Tremblayovi ruku, jak bylo zvykem, kouč ji však ignoroval. Roy tedy vypěnil a směrem k prezidentovi klubu Ronaldu Coreymu prohodil, že to byl jeho poslední zápas za Montreal. V šatně jej pak Tremblay, kterému pochopitelně Royova slova neunikla, nazval idiotem. To byl konec působení Patricka Roye v Montrealu. Společně s Mikem Keanem se stěhoval do Colorada.
V roce 1996, hned v první sezóně po přestěhování klubu z Quebeku, si došli Avalanche pro Stanley Cup. Postupně vyřadili v šesti zápasech Vancouver, Chicago i Detroit, ve finále nepovolili Floridě ani jedno vítězství. Během série s Blackhawks proběhla slovní přestřelka mezi Patrickem a Jeremy Roenickem. Vzájemné špičkování utnul Roy se slovy: „Neslyším, co Jeremy říká, protože mám v uších své dva prsteny za Stanley Cup,“ čímž narážel na fakt, že Američan slavný pohár nikdy nezískal.
Michel Roy nevynechal ani pohled do soukromí svého syna. Čtenář se kupříkladu dozví, jak byl Roy otřesen, když na jedné ze středních škol v Coloradu propukla v roce 1999 střelba. Jako rodiče, který má vlastní děti, jej tato událost velmi zasáhla. Se spoluhráči navštívili oběti střelby v nemocnici. Dozvíme se také, jak jednou v noci po hádce s manželkou skončil v policejní cele.
V Coloradu byl dlouhých osm let jeho spolubydlícím obránce Adam Foote, jenž měl velkou zásluhu na tom, že se značně zlepšila Royova angličtina. Patrick velmi dobře vycházel i se svým náhradníkem Craigem Billingtonem, jenž byl vděčný za poslední šanci v NHL a neměl už přehnané ambice na post jedničky, bral tedy svou roli dvojky úplně v klidu.
Patrick Roy vždy vyžadoval, aby každý hráč odevzdal na ledě úplně všechno, a to jak v zápase, tak při tréninku. Flákače neměl rád. Respektoval, že ne každý hráč dostal do vínku ohromný talent, chápal, že každý nemůže být tak dobrý, jako byl on sám. Ale od všech vyžadoval, aby zápasy i tréninky odmakali. S těmi, co pracovali pro tým, obvykle vycházel v pohodě.
Jak už bylo zmíněno, úspěch na mezinárodní scéně mu byl odepřen. Přišel o nominaci na MSJ i Canada Cup, a když se konečně dočkal účasti na velké akci, dopadlo to v Naganu neslavně. Kanaďané padli v semifinále po nájezdech s Českou republikou. Roy, který byl během utkání ve větším zápřahu než Hašek na druhé straně, pustil za svá záda pouze střelu Šlégra, kterou neviděl. V úvodním nájezdu jej pak milimetrově přesnou střelou překonal Robert Reichel, což stačilo k tomu, aby javorový list, jenž na turnaji neprohrál ani jeden zápas, vypadl ze hry o zlato. Zápas o bronz proti Finům postrádal ze strany Kanaďanů to pravé srdce, a tak Roy a spol. odjížděli z Japonska bez medaile.
Málokdo chápal, proč trenérský štáb Kanady nenominoval do rozstřelu s Čechy Gretzkyho a Yzermana, kteří nastříleli v NHL dohromady přes 1 500 gólů. Místo nich byla zodpovědnost naložena na záda obránce Bourquea, kromě něj ukázali trenéři i na Lindrose či Fleuryho, tedy borce, kteří nepatřili zrovna k těm nejšikovnějším. Kanaďanům také ublížilo, že se před turnajem zranil Paul Kariya a ve finále nemohl pro zranění hrát ani Joe Sakic. Oba by jistě na nájezd šli. Gretzkymu, Royovi a celé Kanadě tak zůstaly jen oči pro pláč.
„Nebudu se vymlouvat. Prohráli jsme, tak to prostě je. Dali jsme do toho všechno, ale Češi hráli velmi dobře. Přijeli jsme sem pro zlato, pouze pro zlato. Bronz není zlato, znamená to, že jsme neodvedli svou práci,“ říkal Roy po semifinálové porážce.
Přestože s reprezentací na velký úspěch nikdy nedosáhl, v NHL začal překonávat jeden rekord za druhým. Když v dubnu 1997 překonal 89. vítězstvím v play-off Billyho Smithe, začal snít o dalších metách. Už když do NHL vstupoval, tvrdil, že se nespokojí s tím, když odchytá ve slavné lize třeba rok či dva. Od začátku kariéry snil o tom, že se zařadí mezi největší postavy historie.
„Chci ale vyhrávat pro tým, ne pro rekordy. Ty přijdou samy,“ vysvětloval svou motivaci a zdůrazňoval, že kolektivní úspěch pro něj znamená stále víc než individuální trofeje. Pokud jde o rekordy, zaměřil svou pozornost zejména na dvě mety: tisíc odchytaných utkání a nejvíce výher.
A skutečně v počtu výher překonával jednoho velikána za druhým. Glenn Hall, Tony Esposito, Jacques Plante, všechny tyhle pány nechal Roy za sebou. Stal se nejmladším gólmanem historie, jenž dosáhl 400 vítězství, a prvním, kdo pokořil hranici 500 výher. Když výhrou číslo 447 vyrovnal výkon Terryho Sawchuka, bylo to velká sláva. Stal se brankářem s největším počtem výher v historii NHL.
Jeho bilance se nakonec zastavila na 551 výhrách v základní části (později jej překonal Martin Brodeur) a 151 výhrách v play-off (dodnes platný rekord). I té toužebné tisícovky odchytaných zápasů se nakonec dočkal, opět jako první brankář v dějinách.
Během vypjatých bitev s Detroitem v play-off se také několikrát popral. Spoluhráč Claude Lemieux právě absolvoval bitku, když se Roy rozhodl mu přijet na pomoc. Nakonec skončil v pěstním souboji s Mikem Vernonem. Jindy zase, ač bitky nikdy nezačínal a nevyhledával, odložil klidně masku a rukavice na svou branku a pomalu vyjel vyzvat na souboj Chrise Osgooda.
Spoluhráči jej za jeho vášeň pro hru vždycky uznávali a pokládali ho za jednoho z lídrů kabiny. Když se jim třeba nelíbilo, jak se o nich nový kouč Hartley přímo na střídačce vyjadřuje, nešli za příliš „hodným“ kapitánem Joem Sakikem, ale oslovili Patricka, aby s tím něco udělal. Ten čekal na vhodný okamžik, a když přišel, naběhl do trenérské kanceláře a přímo před zraky kouče i generálního manažera tam hokejkou rozmlátil video. To by si mnoho hráčů dovolit nemohlo. Jemu tenhle „vzkaz“ kabiny směrem ke kouči prošel.
Před sebou měl ale ještě jeden cíl: vyhrát Stanley Cup pro Raye Bourquea. Slavný zadák přišel do Denveru po jednadvaceti sezónách strávených v dresu Bostonu s jediným přáním, pokusit se na sklonku své bohaté kariéry splnit si svůj velký sen. Patrick se s Bourquem přátelil již dříve a nyní se jejich rodiny ještě více sblížily. Roy moc toužil tento sen kamarádovi splnit.
Napoprvé to ještě nevyšlo, v roce 2000 byl nad síly Avalanche Dallas. Play-off v roce 2001 znamenalo pro Bourquea poslední šanci. Bylo to teď, nebo nikdy. Mise dostala název 16W, podle počtu výher potřebných k triumfu. Přestože se ve finále dostal soupeř z New Jersey do vedení 3:2 na zápasy, nakonec se sen stal skutečností. Jakmile kapitán Joe Sakic dostal do rukou slavný pohár, nezvedl jej nad hlavu a neobjel s ním tradiční vítězné kolečko. Bez váhání jej předal do rukou Bourquea, což jeden novinář označil za nejkrásnější Sakikovu přihrávku v životě. Jediné oko nezůstalo suché a Ray Bourque byl tím nejšťastnějším chlapem na světě.
Poté už plamínek hokejové touhy v Patricku Royovi pomalu vyhasínal. Pozvánku do olympijského týmu pro Salt Lake City odmítl, vědom si svých předchozích reprezentačních zklamání. Dal přednost tomu, aby mohl při zápasech na žákovském turnaji sledovat v akci své syny, to pro něj bylo víc. Generální manažer kanadského týmu, jistý Wayne Gretzky, jeho rozhodnutí respektoval.
V roce 2003 se rozhodl s kariérou skončit. Pořád ještě měl na to být jedním z nejlepších gólmanů v lize, on ale vždy chtěl být tím úplně nejlepším. Sám cítil, že tohle už není možné, a tak raději skončil. Stále měl platnou smlouvu na 7,5 milionu ročně, těchto peněz se ale vzdal. Peníze pro něj nikdy nepředstavovaly motivaci. Hrál hokej, protože ho miloval. Chtěl vyhrávat zápasy, nic jiného ho nezajímalo.Netrvalo dlouho, a dočkal se pocty v podobě vyvěšení svého dresu pod strop denverské haly, v roce 2006 pak byl uveden do Hokejové síně slávy v Torontu.
Po skončení kariéry usedl do manažerského křesla v juniorském celku Quebec Remparts, v němž už od poloviny devadesátých let vlastnil podíl. Se svými společníky tehdy koupil klub z Beauportu a přesthěhoval jej do Quebec City, tedy do města svého srdce. Pomohl tak vzkřísit slavnou značku Remparts, v jejímž dresu se v sedmdesátých letech proháněl po ledě slavný Guy Lafleur.
Po dvou letech v manažerské funkci se Patrick Roy přesunul na střídačku Remparts a hned v prvním roce trénování vyhrál s podceňovaným týmem prestižní Memorial Cup, nejcennější trofej v juniorském hokeji, která mu ve sbírce chyběla. Během finálového turnaje se dokázal dostat pod kůži kouči soupeře Tedu Nolanovi i jeho hráčům a strhával na sebe veškerou pozornost, aby jeho svěřenci mohli hrát v klidu. Po konečném triumfu se ale stáhl do ústraní a veškeré zásluhy přenechal hráčům. Nepotřeboval se vyhřívat ve světle reflektorů. On chtěl jen jediné: vyhrát.
PATRICK ROY: WINNING. NOTHING ELSE
Autor: Michel Roy
Rok vydání: 2007
Počet stran: 501
Nakladatelství: John Wiley & Sons Canada Ltd., Mississauga, Ontario
