Kalendář dnes ukazuje 15. června 2021. Přesně před deseti lety se odehrál rozhodující sedmý zápas finále Stanley Cupu 2011. Natěšení fanoušci Vancouveru mířili do Rogers Areny v naději, že večer budou slavit premiérový Stanley Cup. Pro tohle krásné město na pacifickém pobřeží se to ale všechno zvrtlo úplně jinak.
Canucks na svého soupeře nestačili, prohráli 0:4 a stali se tak prvním týmem v historii, který nedal na vlastním ledě v sedmém zápase ve finále Stanley Cupu ani jeden gól. Parta okolo výtečného Roberta Luonga a bratrů Sedinů na slavný pohár nedosáhla a ve městě po utkání nastaly nepokoje a výtržnosti.
Fanoušci nemohli překousnout, že ani třetí finálová účast v historii klubu neskončila triumfem. „Tehdejší cesta z haly na SeaBus byla tou nejdivočejší procházkou, jakou jsem kdy zažil,“ napsal jeden z nich na sociální sítě.
Tahle série velmi bavila, na ledě i mimo led. Dodnes se vzpomíná třeba na to, jak Burrows kousnul Bergerona do prstu. Nebo na špičkování gólmanů Roberta Luonga a Tima Thomase. Sérii velmi ovlivnil také hit vancouverského zadáka Aarona Romea na Nathana Hortona, za který byl Rome suspendován do konce série.
Pro stanici ESPN na tyhle vypjaté momenty po deseti letech zavzpomínali přímí účastníci tehdejšího finále – bostonští Mark Recchi, Milan Lucic a Andrew Ference a vancouverský Chris Higgins. Osloveni byli i další hráči Vancouveru, ale s omluvou odmítli, nechtěli se s trpkými vzpomínkami svěřovat. Pojďme tedy po stopách tehdejšího finále, které se zapsalo do dějin.
Canucks tehdy vyhráli President’s Trophy pro nejlepší tým základní části. Stali se prvním týmem po 33 letech, který v sezóně nejvíc gólů dal a zároveň jich nejméně dostal. Boston se do historie zapsal o rok dříve tím, že promarnil vedení 3:0 na zápasy proti Philadelphii.
Všeobecně se soudilo, že Canucks to zvládnou, připíší si premiérový triumf a stanou se prvním kanadským týmem od roku 1993, který vyhraje slavný pohár. Do série vstupovali jako favorité. Oba úvodní domácí zápasy také zvládli a vedli v sérii 2:0. V Bostonu ale dostali dvakrát nařezáno a série byla srovnána. Před vlastními fanoušky se Vancouver dostal znovu do vedení, v Bostonu ale nedokázal sérii ukončit. Bruins si vynutili sedmý zápas, který se následně proměnil ve vancouverskou černou můru.
Na začátku to přitom vypadalo poměrně nevinně. Oba týmy se v základní části utkaly jen jednou a Canucks se doma radovali z výhry 3:1. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mezi oběma kluby měla vzniknout nějaká divoká rivalita či snad dokonce nenávist. Bruins tehdy nebyli pro fanoušky napříč ligou příliš oblíbeným klubem, průběh finále a události, které nastaly, ale všechno změnily. Na konci série jim fandila většina hokejového světa, což bylo pro „Big Bad Bruins“ hodně neobvyklé.
„Měli opravdu dobrý tým, ve kterém hráli prim Sedinové, Kesler a Luongo. My jsme byli oproti nim takoví nenápadní. To se ale rychle změnilo,“ vybavuje si Mark Recchi, tehdejší útočník Bruins a od roku 2017 člen Hokejové síně slávy.
„Tyhle dva kluby tehdy mezi sebou neměly žádnou rivalitu. Nebylo to jako souboj New York versus Boston nebo něco takového. Jakmile se ale začalo hrát, vytvořila se skutečná nenávist. Nejen mezi kluby, ale mezi celými městy. Nevybavuji si ve své kariéře sérii, ve které by se soupeři tak nenáviděli,“ říká Milan Lucic, tehdejší křídlo Bruins.
„Jakmile nám lidé začali fandit i mimo Boston, říkali jsme si, co se to děje. Bylo to divné. Užívali jsme si, že nás ostatní nemají rádi, a najednou tohle,“ směje se Recchi. „Byl jsem docela zklamaný, že nám nefandila celá Kanada. Abych byl upřímný, mohlo se nám dostat větší podpory,“ mrzí dodnes Chrise Higginse, bývalou oporu Canucks.
„Respekt si musíte získat. Lidé nerespektují někoho, kdo jen mluví, provokuje a kouše,“ myslí si Andrew Ference, obránce tehdejších Bruins. „Oni byli považováni za darebáky a najednou jim osmdesát procent lidí fandilo proti nám. Byl jsem z toho zklamaný,“ dodává Higgins.
„Oni byli ti skvělí Canucks, v základní části dali přes 300 gólů, po ledě létali. Měli našlapaný kádr, hodně kvalitní a širokou soupisku. My byli ti zlí. A pak Burrows kousnul Bergerona a otočilo se to,“ říká Lucic.
Burrowsův kousanec
Stalo se tak hned v prvním finálovém duelu. Ve skrumáži za brankou dal Patrice Bergeron svou rukavici do tváře útočníka Alexe Burrowse. Normální postrkování, jakých je v hokeji spousta, řekli byste. Burrows ale svého soupeře přes rukavici kousl a vzájemná nenávist začala nabírat na obrátkách. Hráči Bruins si v průběhu série Burrowse dobírali, útočník Canucks Maxim Lapierre si zase utahoval z Bergerona, že to celé přifilmoval.
„Nepamatuji, že bych někdy viděl, aby někdo v zápase někoho kousnul,“ kroutí dodnes hlavou Mark Recchi. „Byli jsme z toho pořádně zmatení. Bylo to tak divné,“ přidává se Andrew Ference.
„Každý tým má hráče, co rádi přiloží pod kotel. U nás byl tím hráčem Alex. Ale taky to je kluk, který má zlaté srdce. Kdo ho nezná, tak to možná neví, ale on je vážně skvělý člověk,“ brání svého bývalého parťáka Chris Higgins.
„Bergyho všichni znají, tu jeho skvělou pověst. Je to ten nejsprávnější chlap, jakého můžete potkat. Není to žádný provokatér,“ říká Lucic o současném kapitánovi Bruins.
„Mám Burra rád. Prostě se jen snažil dostat soupeřům pod kůži, aby se nesoustředili na hru a raději se soustředili na něj. Překročil občas hranici? Jistě. On sám to přizná jako první. Ale je to prostě soutěživý chlap, který moc chce vyhrát a pro svůj tým udělá všechno,“ zastává se viníka Higgins.
Andrew Ference si ovšem nemyslí, že by tento incident byl nějak nebezpečný. „Zase to nebylo tak, že by mu tu ruku ukousnul. Nebylo to o tom, že by našeho hráče vážně zranil. Spíš to bylo ponižující a urážlivé,“ říká smířlivě.
„Jak se někdy říká – nikdy nešťouchejte medvěda. Oni přesně tohle udělali – potyčky, provokace a všechny ty drobné věci. A probudili tím medvěda. Emočně nás tím nastartovali,“ vybavuje si Lucic.
Romeho hit na Hortona
Přesto Canucks odjížděli do Bostonu s vedením 2:0 na zápasy. Ve třetím utkání ale přišel zlom. Vancouverský Aaron Rome drtivým hitem sestřelil hvězdného forvarda Bruins Nathana Hortona, který opouštěl led na nosítkách a do série už nezasáhl. Rome byl suspendován na čtyři utkání, takže se do finále také už nevrátil.
„Bylo to brutální vidět spoluhráče takhle ležet na ledě. Připomnělo nám to, čím si prošel Marc Savard,“ zmiňuje Ference bývalého hráče Bruins, kterému otřesy mozku předčasně ukončily kariéru. „Vidět svého kamaráda v takové pozici bylo děsivé. Nathan byl jedním z hlavních strůjců našeho postupu do finále,“ souhlasí Milan Lucic. „Nečekali jsme, že ta suspendace bude takto dlouhá,“ oponuje Chris Higgins.
„Prohrávali jsme 2:0 na zápasy. Nepotřebovali jsme žádnou další motivaci. Ale tohle v nás zažehnulo neskutečný oheň,“ přiznává Andrew Ference. „Nepřátelství se významně prohloubilo. Skutečně jsme je nenáviděli. A oni to cítili stejně. Intenzita série ještě stoupla,“ říká Mark Recchi.
Thomas versus Luongo
Mimo jiné byla tahle série také soubojem dvou velkých gólmanských osobností a nejlepších brankářů základní části sezóny. Tim Thomas, šestatřicetiletý Američan, prorazil do NHL až v pokročilém věku a chytal velmi neortodoxním stylem. Oproti tomu jednatřicetiletý Roberto Luongo, to byla kanadská brankářská superstar a bývalá čtyřka draftu.
Luongo si po pátém utkání, které Canucks vyhráli 1:0, neodpustil kritickou poznámku na adresu svého protějšku, když prohlásil, že vítězný gól Canucks ve zmiňovaném zápase by pro něj byl „snadným zákrokem.“
„Timmy byl jedním z nejlepších brankářů v lize a jedním z nejlepších hráčů sezóny. Luongovi vadilo, že o něm Timmy neřekl na tiskovkách nic pěkného, že ho nějak nepochválil. Ale myslím, že o něm neřekl ani nic špatného. Luongo si to vzal osobně a posmíval se jeho stylu. To byla šílenost,“ myslí si Lucic.
„Dva soutěživí chlapi do toho šli po hlavě. Tim chytal fantasticky a Bobby taky dělal, co mohl. Nic si nedarovali,“ vzpomíná Chris Higgins. „Gólmani jsou od toho, aby zastavovali puky, a ne aby si skládali komplimenty,“ říká Ference. „Timmy se soustředil na puk a na Boston Bruins, ne na Luonga,“ dodává Mark Recchi. „Tohle byla přesně ta motivace, jakou potřeboval. Od té doby pustil Timmy jenom dva góly,“ zdůraznil Andrew Ference.
Vyvrcholení série – duel číslo sedm
„Nemohl jsem si vysnít lepší konec. Od začátku jsem věděl, že ukončím kariéru, a nemohl jsem si k tomu přát lepší místo. Jsem kluk z Britské Kolumbie. Večer před zápasem jsem koukal na oceán a přemýšlel o našem týmu. Věděl jsem, že to dotáhneme,“ svěřuje se Mark Recchi.
Podobně na tom byl i Milan Lucic, vancouverský rodák v dresu Bostonu. „Říkal jsem si před zápasem, jak speciální by to bylo, kdybych dosáhl na takový úspěch ve svém rodném městě, před zraky svých rodičů a prarodičů,“ vybavuje si.
„Cítili jsme, že máme lepší tým. Věřili jsme, že to můžeme zvládnout. Ale úplně nám odešla přesilovka, přidala se nějaká zranění a bylo to,“ smutní i po deseti letech Chris Higgins.
„Ulevilo se nám, když brzy skóroval v oslabení Bergeron. V jejich hale jsme měli do té doby problém dávat góly. Oni si najednou úplně přestali věřit. Není to jako v Nashvillu, kde domácí prohrávají 0:5 a celá hala pořád zpívá. Tohle byla Kanada a hala najednou ztichla,“ přidává zajímavý postřeh Andy Ference.
Výtržnosti ve městě
Krásné olympijské město mělo už z dřívějška zkušenost s rabováním a výtržnostmi. Když v roce 1994 Canucks taktéž nezvládli rozhodující sedmý zápas finále Stanley Cupu proti New York Rangers, bylo v ulicích také rušno. Tentokrát bylo zraněno na 140 lidí a zhruba tři stovky jich byly zadrženy policií za ničení majetku a násilí.
Někteří z fanoušků zkrátka neunesli další zklamání a potupnou prohru. Jejich miláčci vypadali na ledě nečekaně bezradně a odevzdaně. Takto se sedmý duel o všechno před vlastním publikem opravdu nehraje. Když to bylo nejdůležitější, Bruins jim nedovolili zhola nic.
„Vůbec jsme o tom nevěděli. Slavili jsme dlouho v kabině a neměli puštěnou televizi. Nebyl žádný Instagram, všichni měli jen telefony BlackBerry,“ říká Milan Lucic. „Neměli jsme o ničem ani tušení. Pak najednou přišli do šatny policisté a řekli nám, že máme oslavy zabalit, pokud chceme mít zajištěný policejní doprovod na letiště. Myslím, že už jsme stejně měli vypito veškeré pivo, tak jsme kývli,“ směje se Ference.
„Zjistil jsem to, když jsem se chystal odejít z haly a nebylo mi to umožněno. Odvezli nás na hotel pod dohledem ochranky a ta cesta přes město byla naprosto šílená. Bylo to jako ve filmu,“ říká Chris Higgins.
„Nemohli jsme tomu uvěřit. Měl jsem tam celou rodinu a museli jít pěšky na hotel. Bál jsem se o jejich bezpečnost,“ říká Mark recchi. „Bylo to ubohé a hloupé. Vidíte pár idiotů, kteří jsou opilí a berou z obchodů televizi. Byli vůbec naštvaní kvůli hokeji?“ ptá se Ference.
„Slzný plyn jsem cítil až do hotelu, musel jsem zavřít okna. Ale já byl hlavně zdrcený z porážky. Celý život o něčem sníte, máte to na dosah a v poslední chvíli vám to vyrvou z rukou. Byl jsem fyzicky, psychicky a emocionálně úplně mimo a trvalo to dobrých pár dnů,“ přiznává Higgins.
Deset let poté
Finálová série z roku 2011 je považována za jednu z nejvypjatějších v celé historii NHL. Oba týmy později nabraly rozdílný směr. Zatímco Canucks se už jen jednou dostali přes první kolo play-off, parta okolo Marchanda a Bergerona se do finále podívala znovu v letech 2013 a 2019. V obou případech ale stáli Medvědi na straně poražených a zažívali stejné pocity jako jejich nenáviděný rival v roce 2011.
„Měl jsem obrovské štěstí, že jsem mohl být součástí tak skvělého týmu. Bojovali jsme jeden za druhého, byli jsme soudržná parta. Ty vzpomínky si budu opatrovat navždy,“ říká Milan Lucic.
„Všechny vítězné týmy, ve kterých jsem hrál, byly výjimečné – Penguins, Hurricanes i Bruins. Ale tohle byla opravdu výjimečná parta. Navíc to byl tradiční klub z Original Six a bylo to na konci kariéry. Je neuvěřitelné, když se můžete rozloučit takhle,“ pochvaluje si Mark Recchi.
„Dal jsem do toho naprosto všechno, celou svou duši. Nikdy jindy jsem si hokej tolik neužíval. O deset let později jsem stále součástí organizace Canucks a ten sen o Stanley Cupu pro Vancouver stále žije. Doufám, že se jednou dočkám,“ věří Chris Higgins.
Právě dnes je to deset let od chvíle, kdy Zdeno Chára zvedl jako kapitán nad hlavu Stanley Cup a Vancouver se ponořil do temnoty.
