Brodeur i St. Louis přednesli při uvedení do Síně slávy dojemnou řeč

Slavnostní galavečer, při kterém bylo šest nových členů uvedeno do Hokejové síně slávy v Torontu, je za námi. A opět to byl velmi emotivní večer, na který se bude vzpomínat. Martin Brodeur se neubránil slzám a měl co dělat, aby svůj proslov vůbec dokončil, velmi dojemnou řeč měl také Martin St. Louis.
Na toho dolehla tíha okamžiku hned, jakmile vstoupil na pódium. A během svého projevu se musel několikrát zhluboka nadechnout, zvláště tehdy, když mluvil o své rodině. Vzpomínal třeba na to, jak na univerzitě ve Vermontu potkal svou ženu. Taky nezapomněl svým třem synům připomenout, jaké mají štěstí, že právě ona je jejich matkou.
Děkoval svému otci za podporu, jaké se mu od něj dostalo, sestře pak za to, že byla jeho prvním brankářem. Nejvíce jej ale zasáhlo, když mluvil o své matce France, která před čtyřmi lety zemřela. „Byla to ta nejlepší žena, jakou jsem kdy potkal. Přesvědčila mě, že srdcem a vůlí dokážu cokoli,“ prohlásil malý velký Marty St. Louis.
Speciální slova díků měl také pro svého bývalého kouče Johna Tortorellu. Díky tomu, jak na něj byl „Torts“ náročný, se prý dostal tam, kde dnes je. Zmínil také tři důležité centry, se kterými během kariéry hrával – Brada Richardse, Vincenta Lecavaliera a Stevena Stamkose. „Jsem tady z velké části díky nim,“ pronesl St. Louis.
Svůj proslov zakončil radou všem dětem, aby šly za svými sny, nikdy se nevzdávaly, věřily si a vždy se snažily bořit bariéry, které se jim postaví do cesty. „Mami, tohle je pro tebe,“ řekl na rozloučenou.

Hodně naměkko byl také legendární gólman Martin Brodeur, který, stejně jako St. Louis, hovořil nejen anglicky, ale chvílemi i francouzsky. Když mluvil o svém otci Denisovi, který po více než dvacet let dělal fotografa u slavných Montreal Canadiens, tekly mu po tváři slzy.
Díky svému otci se poprvé dostal do hokejového prostředí a mohl potkat takové ikony, jakými byli Jean Beliveau nebo Guy Lafleur. Oba tito velikáni jsou už dávno v Síni slávy, včera se k nim připojil i Brodeur. „Vím, že táta by byl pyšný,“ řekl rekordman mezi gólmany NHL a při pohledu nahoru se marně snažil zadržet slzy. Přidal také jednu historku se svým bráchou.
„Když mi bylo čtrnáct, nedostal jsem se do týmu. Naštvalo mě to a málem jsem se na hokej vykašlal. Chtěl jsem se jen tak poflakovat s kamarády. Když to můj starší brácha Claude zjistil, popadl mě za límec a dotáhl mě zpátky do týmu. Když jste teenager, potřebujete rodinu a přátele, aby vás udrželi na správné cestě a připomněli vám váš cíl,“ prohlásil se slzami v očích Brodeur.

Když přišel na řadu současný kominsionář NHL Gary Bettman, zavzpomínal na to, jak nabídku do tohoto úřadu v listopadu 1992 původně odmítl, když mu zavolali, že si jej z finálové pětice uchazečů vybrali. „Poděkoval jsem jim a sdělil, že za daných podmínek je to pro mne neakceptovatelné. Liga mi nabízela relativně krátký kontrakt, já jsem ale toužil po dlouhodobější smlouvě, abych se mohl pustit do věcí, které byly potřeba udělat,“ prozradil Bettman.
„Za deset minut mi volali zpátky a vidíte, jsem tu už pětadvacet let,“ smál se mnohými kontroverzně vnímaný muž. „Ale pětadvacet let jsem po nich opravdu nežádal,“ dodal s úsměvem chlapík, jenž stojí v čele nejslavnější hokejové ligy světa od března 1993. Zároveň vyvrátil jakékoli úvahy o tom, že by byl po tak dlouhé době ve funkci už unaven a netrpělivě vyhlížel svůj odchod do penze. „Nemiluji tuhle práci tak jako dřív, ale ještě víc. Pokud si myslíte, že už se připravuji na důchod, zapomeňte na to,“ vzkázal svým odpůrcům.
„Když jsem poprvé vyjel 18. ledna 1958 na led v dresu Bruins, vůbec mě nenapadlo, že jsem tím zbořil rasovou bariéru. Soustředil jsem se jen na to, že se mi splnil sen. Netušil jsem, že jsem se zapsal do historie, dokud jsem si to nepřečetl další den v novinách,“ vzpomínal další oceněný, Willie O’Ree.
Přestože jeho hráčská kariéra neměla dlouhého trvání, první černošský hokejista v dějinách NHL spojil celý svůj život s touto ligou. Pracoval jako ambasador NHL a snažil se otevřít dveře do světa hokeje co největšímu množství dětí.
„Chtěl bych poděkovat Garymu Bettmanovi za to, jak mi věřil se svou vizí, že hokej je pro všechny. Ze srdce Vám děkuji za příležitost, kterou jste mi poskytl,“ děkoval dvaaosmdesátiletý O’Ree ligovému šéfovi.
„Řeknu vám, že ještě nejsme u konce. Stále před sebou máme spoustu bariér a překážek. Až se vrátíte domů, rozhlédněte se kolem sebe. Určitě najdete kluka nebo holku, kteří potřebují pomoc, aby mohli hrát hokej. Dejte jim tu šanci. Nikdy nevíte, zda jednou nevstoupí do historie,“ vyzval všechny přítomné milovníky tohoto sportu Willie O’Ree.
Slavnostní ceremoniál si velmi užíval také Wayne Gretzky. „Jednou z nejlepších věcí na hokeji je naše historie a jistá nostalgie. Budovy, jako je tahle, a večery, jako je tento, mohou inspirovat spoustu dětí. Třeba si pak řeknou, že se do Síně slávy taky jednou dostanou,“ prohlásil nejproduktivnější hráč historie NHL.
„Nikdo nemá právo dožadovat se vstupu do Síně slávy. Tuhle poctu si musíte zasloužit. Všichni, kteří tu jsou, tvrdě pracovali, aby náš sport posunuli dál,“ ocenil Gretzky ostatní hokejové velikány.
A jak už to tak bývá, když něco skončí, začne se hned spekulovat o tom, co bude příště. Při zmínkách o kandidátech, kteří by mohli přijít na řadu za rok, padají opět velmi zajímavá jména. Pokud jde o ženskou sekci, tam je zřejmě jasno. Jen málokdo pochybuje o tom, že výběrová komise hned při první příležitosti vybere největší ženskou hokejovou legendu Hayley Wickenheiserovou.
Pokud jde o bývalé hráče NHL, nejčastěji padají jména jako Jeremy Roenick, Pierre Turgeon, Daniel Alfredsson, Vincent Lecavalier, Rod Brind’Amour, Alexandr Mogilnyj, Curtis Joseph, Doug Wilson nebo Patrik Eliáš.