Co na tom, že o některá prvenství v historických tabulkách Sabres už ho připravil Ryan Miller. V Buffalu zůstává Dominik Hašek legendou… a legendy mají právo být zvěčněny. Nejvýznačnějším způsobem, jak to může hokejový klub provést, je vyvěsit hráčův dres pod střechu haly.
„Je to uznání za to, co jsem byl schopný udělat pro zdejší organizaci, pro místní komunitu a lidi z Buffala,“ uvědomuje si pardubický rodák. „Jsem poctěn, že budu jedním ze sedmi hráčů, jejichž dresy jsou vyřazeny z užívání, že se můžu zařadit po bok těch nejlepších – Gilberta Perreaulta a jeho kolegů z útoku (Ricka Martina a Reneho Roberta), vedle Tima Hortona, Dannyho Garea a mého skvělého spoluhráče Pata LaFontainea.“
„Myslím, že mě nikdy neunaví poslouchat ovace fanoušků Sabres. Když vidím, že moje jméno a dres s mým číslem se přiřadí k téhle skupině hokejových legend, vyloudí mi to úsměv na tváři a připomene všechny ty zápasy, které jsem odehrál za zdejší úžasný klub. Měl jsem velké štěstí, že jsem tu mohl strávit podstatnou část své kariéry,“ pronesl český gólman během ceremoniálu.
Za Šavle Hašek v období 1992-2001 odchytal 491 zápasů, z toho 234 vítězných (55 s nulou). V play off přidal 37 výher z 68 startů. V dresu s buvolem na hrudi a číslem 39 na zádech si došel pro dvě Hartovy, dvě Lindsayovy a dvě Jenningsovy trofeje, šestkrát byl vyhlášen nejlepším gólmanem sezóny.
„Když s ním strávíte deset let v jednom mužstvu, zvyknete si na to, jak je dobrý. Když ale musíte hrát proti němu, teprve porozumíte, jak je skvělý a jaký význam měl pro Buffalo,“ říká ruský útočník Alexej Žitnik, jenž zblízka sledoval Haškovo křepčení po vítězství na olympiádě v Naganu.
Haškovi se v Buffalu dostalo už jedné pocty, v březnu loňského roku byl uveden do klubové síně slávy. O osm měsíců později se jako první Čech stal členem Hokejové síně slávy v Torontu.
Jdou v jeho šlépějích – Neuvirth a Mrázek
Nedostal se tam jen za své výkony v Buffalu, kandidaturu podpořil dvěma vítězstvími ve Stanley Cupu dosaženými s Detroitem. Právě Rudá křídla byla soupeřem Sabres při úterní slávě. A aby té symboliky nebylo málo, na ledě proti sobě stáli dva gólmani, kteří Haškovu českou pochodeň nesou v NHL dál – v domácí svatyni Michal Neuvirth, v kleci hostů Petr Mrázek.
„Je to něco výjimečného. Jsem hrdý, že jsem měl na tyhle kluky vliv. Ať už je upoutal můj styl, moje pracovní morálka nebo něco jiného, dovedlo je to až do NHL,“ předává štafetu svým následovníkům.
Ti dobře vědí, jaké dědictví si nesou v srdcích. „Od doby, kdy vyhrál v Naganu, byl legendou. Všichni doma jsme ho milovali. Celá země se zastavila a všichni sledovali hokej. Bylo to něco ohromného,“ vzpomíná Neuvirth, který nedlouho po českém olympijském triumfu oslavil desáté narozeniny.
„Od té doby byl mým hrdinou, mým idolem. Vždycky jsem chtěl jsem chytat v NHL jako on. Dominátor posunul můj sen kupředu,“ dodává gólman Buffala.
Jeho protějšek Mrázek se v naganských časech teprve chystal do školních lavic, takže Haška začal obdivovat o něco později. „Líbilo se mi, že získal dva Stanley Cupy a byl to velký bojovník, nikdy nechtěl prohrát zápas. To je to, co si od něho chci vzít – jeho psychickou sílu,“ říká momentální detroitská jednička. „Musíte být pořád mentálně silný, nepřipouštět si, když pustíte laciný gól.“