Je to pro něj příjemná změna. Po letech, kdy stál v brance kanadského týmu a večer co večer na něj byla upřena pozornost fanoušků a nelítostných novinářů, je teď v relativním klidu. Doma už je na Floridě, kde mu vše hraje do karet. Užívá si sluníčka, dvojku mu dělá věčný náhradník Al Montoya a ne žádný ambiciózní mladík, jak tomu bylo v případě Coryho Schneidera. Budoucnost jeho týmu navíc vypadá velmi slibně. Roberto Luongo si zkrátka nemá na co stěžovat. Dnes večer se postaví do branky Panthers na důvěrně známém místě, ve vancouverské Rogers Areně. Dovede Pantery ke třinácté výhře za sebou?
„Nejde o to, zda jsem ve Vancouveru nebo na Floridě. Nezáleží na tom, na jakém trhu můj tým působí. Je to o tom umět se vyrovnat s různými věcmi, aby mě neovlivňovaly tak, jak tomu dřív bývalo,“ říká. A moc dobře ví, o čem mluví.
Sledujte NHLnews také na Facebooku a Twitteru.
Zažil období, kdy na něj byl vyvíjen obrovský tlak. Málokdo si dokáže představit, jak mu bylo, když stál v brance Kanady na ostře sledované olympiádě ve Vancouveru 2010. Chytal na domácí půdě, ve „svém“ městě, za tým, pro který neexistovalo nic, než zlatá medaile. Přesto svůj úkol zvládl.
O rok později si ale prožil peklo. S Kosatkami se dostal až do finále Stanley Cupu, od slavného poháru jej dělila jediná výhra. A pak se všechno zvrtlo. Rozhodující zápas mu nevyšel, radovali se soupeři z Bostonu. Ve městě vypukly nepokoje. Potom už to šlo od desíti k pěti. Pořád dokola se omílaly jeho kiksy, spekulace o jeho výměně byly na denním pořádku. Při zápase Heritage Classic musel usednout jen na lavičku. Jeho dny na západě Kanady se neodvratně chýlily ke konci.
Dnes se může usmívat. Daří se jemu i celému týmu. Užívá si atmosféru v kabině, kde patří s Jaromírem Jágrem, Williem Mitchellem, Brianem Campbellem a Shawnem Thorntonem k veteránům. Generální manažer Dale Tallon namíchal vskutku zajímavý mix, ve kterém hrají důležitou roli také mladíci jako Ekblad, Barkov, Huberdeau nebo Bjugstad. A Luongo stále nosí v hlavě jeden sen. Sen, který je mu už šestnáct let odepřen.
„Já toho chlapa miluju. Je to moje šestá nebo sedmá sezóna s Luem a vím, jak moc chce vyhrávat. Vidět toho chlapa s pohárem nad hlavou by bylo ohromné. Moc by to pro mne znamenalo,“ svěřuje se zkušený zadák Willie Mitchell.
„To je vše, o co mohu žádat. Minule to neskončilo zrovna vesele. Chci dostat ještě jednu šanci,“ zasní se gólman, jemuž bude v dubnu už sedmatřicet. Těžko říct, kolik sezón má ještě před sebou. Tenhle ročník ale mají Panthers rozjetý skvěle. Pokud postoupí do play-off, bude všechno otevřené. Ve vyřazovací části se může stát cokoli. A věřte, že Luongo by ze sebe vydal to nejlepší. Moc touží ještě jednou zabojovat o Stanley Cup.
To samé platí i o dalších veteránech v týmu Floridy. Nikdo ale neprahne po prstenu pro vítěze tolik, jako právě Lou. Jágr se dvakrát radoval s Pittsburghem, Mitchell triumfoval dvakrát s Los Angeles, Campbell vyhrál s Chicagem v roce 2010. Luongo je olympijským vítězem, ale prsten za Stanley Cup mu ve sbírce chybí.
„Dnes už se na svět dívám jinak. Mám na paměti, že hraju hru, kterou miluji, a chci si tyhle momenty užívat. Nepřemýšlím o věcech, které mne mohou rozptylovat,“ říká o blížícím se závěru kariéry. Bývaly totiž doby, kdy se hodně trápil tím, co se o něm píše a co o něm říkají fanoušci.
„Při vší úctě ke Kirku Mcleanovi (1994) a Richardu Brodeurovi (1982), Roberto je jasně nejlepším brankářem v historii Canucks,“ má jasno Willie Mitchell. „V osobním životě nemá rád drama. Miluje hokej, ale když přijde domů, je z něho rodinný člověk,“popisuje svého dlouholetého kamaráda.
Mitchell dále připomíná, čím vším si musel Luongo ve Vancouveru projít. Třeba když z něj udělali kapitána. „A potom chtěli měnit jeho styl. Vždyť byl olympionik. Najednou ho budou učit chytat? Jednoho z nejlepších gólmanů všech dob? Toho, kdo patří historicky mezi deset nejlepších v počtu výher?“ klepe si Mitchell na čelo.
„Před jeho koncem ve Vancouveru se na něj valila spousta sraček a on se snažil všechny uspokojit, místo toho, aby byl trochu sobecký. Jeho příchod na Floridu byl pro nás požehnáním. Teď je z něj opět starý dobrý Roberto Luongo. Dělá to, v čem byl vždycky skvělý,“ nemůže si Mitchell parťáka vynachválit.
„Vždycky je zábava hrát proti bývalým spoluhráčům, v hale, kde jste strávil osm let a vyhrál tam olympiádu. S fanoušky k sobě chováme navzájem respekt. Těším se na to,“ vyhlíží Lou dnešní zápas.
Že se mu bude na Floridě dýchat mnohem lépe než v závěru vancouverského angažmá, se dalo čekat. Ale kdo by to byl před několika málo lety řekl, že bude mít s Panthers větší šanci na pohár, než utrápené Kosatky?
Foto: Icon Sportswire
