Legendární Scotty Bowman: Čeká nás výjimečné play-off. Jaký měl recept na úspěch?

Přidal  Roman Blaha   do  , , ,      18. 7. 2020 19:11     Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Legendární Scotty Bowman: Čeká nás výjimečné play-off. Jaký měl recept na úspěch?  

Jeho jméno je v hokejovém světě synonymem úspěchu. Nejrychlejší kolektivní hře zasvětil celý život. Žádný jiný kouč nevyhrál v NHL tolik utkání (1 248 v základní části a 223 v play-off). Z pozice hlavního kouče dovedl své svěřence třináctkrát do finále Stanley Cupu – v devíti případech s úspěšným koncem.

S Montrealem slavil během 70. let celkem pětkrát (1973, 1976, 1977, 1978, 1979), později s Pittsburghem jednou (1992) a s Detroitem třikrát (1997, 1998, 2002). Je jediným koučem v historii NHL, který dovedl na vrchol tři různé kluby. Na konci 60. let, na počátku své trenérské dráhy, dovedl nováčka ze St. Louis třikrát do finále. Výrazný úspěch nepřišel pouze při jeho štaci v Buffalu v 80. letech.

Fanda NHL

Dalších pět triumfů přidal jako člen klubového managementu – byl ředitelem hráčského rozvoje v Pittsburghu (1991), konzultantem v Detroitu (2008) a poradcem pro hokejové operace v Chicagu (2010, 2013, 2015). U Blackhawks se radoval společně se svým synem Stanem, který zde působí jako generální manažer.

Jméno SCOTTY BOWMAN se tedy na slavné trofeji objevilo celkem čtrnáctkrát. Víckrát je na Stanley Cupu vyryto pouze jediné jméno – Jean Beliveau. V hokejovém světě asi nenajdete zkušenější a úspěšnější „hokejový mozek“. Když šestaosmdesátiletý rodák z Verdunu hovoří, všichni pozorně poslouchají.

Před pár dny byl tento uznávaný hokejový matador hostem hokejového podcastu Reach Deep, kde spolu s moderátorskou dvojicí Dan Riccio – Randip Janda vzpomínal na své trenérské úspěchy a hovořil také o současné situaci v NHL. Zde jsou nejzajímavější postřehy muže, který za 29 let v lize pouze jedinkrát nepostoupil se svým týmem do play-off (Buffalo 1986).

Jak se má a co dělá během současné pandemické situace, která je ve Státech stále velice problematická? „Jsem v západním New Yorku a je tu pořádné horko. Obvykle tu teploty nešplhají nad devadesát stupňů (Fahrenheita), ale teď je už asi týden přes sto. Snažím se moc nevycházet, pokud nemusím,“ prozradil. Většinu času v roce obvykle tráví na Floridě, před pár týdny se ale ze slunného státu přesunul.

Finále? Často jednoznačná záležitost

„Svá tři první finále se St. Louis (1968, 1969, 1970) jsem prohrál (dvakrát s Montrealem, jednou s Bostonem) a pokaždé bez jediného vyhraného zápasu. Tehdy jsme byli novým, expanzním týmem, takže to nebylo žádné překvapení. Příště už jsem naštěstí stál na druhé straně,“ připomněl rozšíření ligy ze šesti účastníků na dvanáct v roce 1967 (NHL tehdy vytvořila dvě divize – jednu z původních celků Original Six a druhou z nových klubů).

A zmínil také zajímavou zkušenost – pokud už se dostal do finále, dost často skončila série jednoznačným výsledkem 4:0 na zápasy. „V St. Louis jsem takto prohrál všechna tři finále. Když jsem pak byl v Montrealu, dvakrát jsme finále ovládli bez prohry, to samé se nám podařilo v roce 1992 s Penguins proti Chicagu. S Detroitem to bylo v letech 1997 a 1998 stejné, ještě předtím jsme ale v roce 1995 prohráli 0:4 s New Jersey. Když se tedy ohlédnu zpátky, tak jsem čtyřikrát prohrál finále bez jediného vyhraného zápasu v sérii a pětkrát to zažil zase z opačné strany,“ shrnul své finálové účasti a nečekaně častý „sweep“.

I přes tři trpké porážky za sebou v letech 1967-69 to pro něj byla cenná zkušenost, jež ho mnohému naučila. „Měli jsme tehdy velmi dobře bránící tým. Byli jsme jedním ze šesti nových týmů. Získali jsme jen asi 3-4 hráče se zkušenostmi z NHL, zbytek jsme posbírali z nižších soutěží. Ti kluci neměli takový ofenzivní talent, ale uměli hrát dobře dozadu,“ prozradil.

„Moc zápasů jsme nevyhráli, ale zase jsme neprohrávali nijak výrazně, protože jsme měli dobrou defenzivu. Taky jsme měli výborné gólmany, vždyť dva z těch tří roků za nás chytali Jacques Plante a Glenn Hall. V brance jsme měli nadprůměrnou kvalitu, jen jsme prostě nedávali góly,“ ohlíží se za svými roky u Bluesmanů (1967-71).

„Ale třikrát jsme se dostali do finále a celkově jsem se tam hodně naučil. Zjistil jsem, že nemůžete vyhrát jen s dobrou obranou. Na druhou stranu dobrá defenziva je základ úspěchu. Můžete mít skvělý ofenzivní tým, třeba jako jsme měli v Pittsburghu, ale v play-off musíte myslet i na obranu.“

„V St. Louis jsme měli méně známé hráče a sázeli na defenzivu. Když jsem se pak dostal do Montrealu, v kádru byla spousta budoucích členů Síně slávy. Taky jsme měli dost vysokých voleb v draftu. Ale musíte umět mladé hráče rozvíjet. Pokud máte kluka, co dokáže po draftu naskočit rovnou do NHL, tak máte velké štěstí. V lize bylo tehdy jen dvanáct týmů, v prvním kole byli tedy draftováni jen ti skutečně nejlepší kluci. Přesto volba v prvním kole není zárukou toho, že vytáhnete budoucí hvězdu,“ říká.

Vyhrát Stanley Cup? Týmová práce! Každý musí přijmout svou roli

Během své kariéry trénoval spoustu vynikajících hráčů. Jak se naučil s nimi jednat a vycházet? „Vděčím za to těm čtyřem letům v St. Louis. Tehdy jsme v týmu velké hvězdy neměli a spoléhali jsme se na týmové pojetí. A o to stejné jsem se snažil i ve svých dalších angažmá. Vždycky jsem hráčům opakoval, že individuální trofeje jsou fajn, ale nakonec jde vždycky jen o tu týmovou trofej. Proto jsem se vždycky snažil o to, aby měl každý hráč v týmu svou roli,“ řekl Bowman, jenž proslul vynikající schopností reagovat na vývoj zápasu a čichem na nasazování konkrétních lajn.

„Někdy to ale není snadné. Když máte v týmu skvělých hráčů hodně, může nastat problém s jejich využitím, aby byl každý spokojen se svým časem na ledě. Víte, hokej je týmový sport. Hvězdní hráči samozřejmě tým táhnou, ale stejně důležití jsou i hráči v dalších rolích. Každý úspěšný tým měl kromě hvězd i dělníky. Všichni musí svou roli v týmu respektovat. Ne každý se dostane na přesilovku, ne všem se dostane stejného uznání a pozornosti. Ale Stanley Cup je zkrátka o týmu,“ dodal.

Hokej se změnil. Nejvíce ze všech sportů

Trénoval v šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých letech, končil na počátku nového milénia, konkrétně v roce 2002, kdy mu bylo 68 let. Jak se za tu dobu jeho trenérský styl změnil? „Změnil se hodně. Musel. Od doby, kdy jsem v NHL začínal, se toho změnilo strašně moc, od rychlosti přes pravidla a podobně. Málokterý sport se změnil tolik jako právě hokej. A vy se vždycky musíte adaptovat,“ prohlásil a jmenoval některé změny konkrétně.

„Odstranila se červená čára, byla tu éra pasti ve středním pásmu a tuhé defenzivy, dneska je to zvyšující se rychlost a tempo hry. Hráči jsou čím dál rychlejší a hra je v tomto ohledu nebezpečnější než dřív,“ myslí si.

„Když v lize nějaký styl funguje a je úspěšný, postupně ho okopírují i další týmy. Když zůstanete žít v minulosti a budete dělat to, co jste dělali před deseti lety, nemůžete uspět. Musíte zůstat věrni svým starým zásadám, principům a myšlenkám, ale zároveň být otevřeni se učit nové věci a přizpůsobit se novým časům a trendům. A spoustu dobrých nápadů a myšlenek si můžete vzít i od ostatních,“ radí svým následovníkům.

Play-off po takové pauze? Neprobádané území

Jak se legendární kouč těší na obnovení přerušené sezóny a co očekává od zápasů v letošním, dosti výjimečném, play-off? „Jsme na neznámém území. Liga se v březnu zastavila a snad se v srpnu podle plánu rozjede. Hráči si v uplynulých měsících najednou museli zvyknout na úplně jiný život. A museli se připravit na pokračování za zcela jiných okolností. Když s něčím nemáte žádnou historickou zkušenost, musíte být vždycky opatrní,“ říká.

„Očekávám, že některé týmy budou připravenější než ostatní. Před pauzou se některé týmy rozjížděly a jiné naopak zažívaly krizi. Jejich forma nyní ale nebude taková, jaká byla v březnu. Myslím, že uvidíme spoustu překvapení a nečekaných výsledků,“ myslí si trenérská legenda.

Autor  

Senior hockey writer at nhlnews.cz. Teacher, speaker, father of two. Vancouver 2010 volunteer. Best hockey ever: Canada Cup '87. Favourite players: Wayne Gretzky, Steve Yzerman.